Zpět do e-shopu

Odlévání kovů metodou ztraceného vosku

Odlévání kovů metodou ztraceného vosku
Řemesla Sobota, 6. červenec 2024

Šperkařská metoda stará tisíce let

Tato technika představuje možnost vytvoření přesně kopie originálu, nebo v případě vzniku nového předmětu možnost vytvořit i složité předměty s mnoha detaily. Je používána již tisíce let př. n. l. (více o historii v posledním odstavci) až podnes pro zlato, stříbro, bronz i mosaz. Dnes tak můžeme dosáhnout věrných replik archeologických nálezů. 

Lití na ztracený vosk

V případě odlévání kopie originálu se vytvoří nejdříve negativ daného předmětu, a to pomocí silikonu, který přesně kopíruje tvar (na ten ještě může přijít pro zafixování pevná vrstva, sloužící pak i jako podložka, např. štuk, sádra). Tato silikonová forma se pak vyplní tekutým voskem (včelí vosk nebo parafin, např. tvrdý modelářský vosk), který představuje základ pro odlitek, který je možno před dalším postupem ještě vyretušovat. Alternativou je vytvoření voskového vzoru ručně nebo ve 3D modelování. Důležité je neopomenout vytvoří bočních vzduchových (rovněž voskových) kanálků, kterými při vlastními lití kovu uniká z formy vzduch, aby výrobek nebyl deformován vzniklou vzduchovou kapsou (i do těchto kanálků se dostane tekutý kov, který je pak nutné v závěru opatrně odstranit); alternativou je moderní technika vakuového lití. Kolem voskového modelu se pak vytvoří forma obalením speciální k tomu určenou směsí podobnou sádře, dříve se používala směs jemné hlíny, křídy a organického ostřiva. Žáruvzdorná forma vyplněná voskem se vloží do pece, kde se při teplotě cca 100°C zevnitř „ztratí“ vosk (vyteče ven a zbytek se vypaří), a uvolní tak prostor pro kovový odlitek. Je nutné formu dokonale vysušit. Samotné lití probíhá při teplotě v řádu stovek stupňů dle konkrétního kovu. Formu kolem odlitku pak po vychladnutí stačí rozbít (někdo ještě horký odlitek a formu vhodí do studené vody, čímž forma sama popraská). Následuje čištění, broušení, popř. patinování a zdobení odlitku.

Lití na ztracený vosk

Historie

V čase kolem 4000 let př. n. l. se nezávisle v několika světových oblastech (dnešní Írán, Sýrie, Izrael, Anatolie, Thajsko) začal rozvíjet obor metalurgie. Prvními pokusy bylo odlévání předmětů z mědi do forem z kamene nebo méně často jílu nebo hlíny, později dvoudílných. Někdy v tomto tisíciletí, možná také v několika oblastech nezávisle, napadlo někoho předmět vymodelovaný z vosku obalit hlínou a to vše pak zahřát za účelem jednak zpevnit hliněnou formu a zadruhé dostat zevnitř formy vosk. Kov vlitý do této formy pak přijal stejné detaily, jako měla vosková předloha; šlo o metodu vpravdě revoluční, jelikož tesání do kamene zdaleka nedovolovalo takovou hru s detaily a předměty z hlíny se zase snadno rozbily. Přitom se využívala surovina – vosk – již dlouho známá a široce využívaná. Mezi nejstarší nálezy patří figurky ležících zvířat, které byly součástí válcových pečetítek z vápence nebo magnezitu (cca 3500 př. n. l.). Následují nálezy velkých spon na oděv, často rovněž se zvířaty. Velký rozvoj zaznamenala metoda v Mezopotámii, v druhé polovině 3. tisíciletí se výrazně rozšířila po celém Blízkém východě a v oblasti Egejského moře. Většinu předmětů našli archeologové v královských hrobkách nebo v náboženských objektech (předměty související s náboženstvím). První písemná zmínka o této metodě je z roku 1789 př. n. l. (Babylonie) – jde o úřední doklad vydání vosku za účelem zhotovení klíče k chrámu. Ve střední Evropě se metoda uchytila kolem roku 2000 př. n. l.; ačkoli je zde možnost, že byla vynalezena nezávisle (použití mědi v tomto regionu bylo již asi 2000 let známo), pravděpodobněji sem znalost byla přinesena obchodními stezkami podél Dunaje. Odtud se šířila dále na sever. V Egyptě bylo zpracování kovů dlouho konzervativní, prudký rozvoj nastává až za Nové říše (od r. 1559 př. n. l.). Kovolitectví pomocí této metody využívali hojně i Féničané (bronz, zlato). Metodu dokonale využili i Skytové pro předměty se zvířecími motivy, často zlaté, největší sbírku skytského kovoliteckého umění ze Sibiře nalezneme v petrohradské Ermitáži; skytský vliv je doložitelný nálezy i v Evropě. Do Číny byla metoda přenesena až kolem roku 400 př. n. l. V Indii našla metoda využití zejména u sošek Buddhy. Široce rozvinuté lití kovu pomocí ztraceného vosku nalezli Španělé v Novém světě. Podobně, byť na nižší úrovni, byla metoda používána v západní Africe, kde se s ní setkali Portugalci. Výjimečné úrovně využití lití kovu pomocí ztraceného vosku dosáhli Etruskové. Keltové metodu dále rozvíjeli; do velké míry pod vlivem jižních národů, resp. jejich vína – Keltové se snažili o napodobení a rozvoj jižních nádob na uchovávání a podávání vín. Výjimečným dokladem jejich úrovně využití této metody jsou pak keltské nákrčníky (torquesy). Keltské řemeslo přetrvalo další staletí zejména v Irsku. Římané rovněž metodu využívali. V raném středověku máme doklady zejména v podobě šperků a broží. Později byl tento způsob kovolitectví rozvíjen při klášterech, což rozšířilo výrobu o církevní předměty; německý benediktin Theophilus, sám praktikující kovolitec, také jako první zaznamenal podrobně způsob výrobního procesu (1. pol. 12. století). Italská renesance zase přinesla módu lidských sošek, které se stávaly předmětem sbírek nebo diplomatickými dary; novinkou zde byly i portrétní medaile (hlava nebo bysta konkrétní osoby) inspirované antickými mincemi. V dalších staletích pokračovalo využití pro malé bronzové předměty, zlaté šperky a stále více pro sochy. Ve 20. století pak modernizace usnadnila výrobní proces.

Odlévání bronzu a mosazi

Související produkty

V této kategorii se bohužel zatím nenachází žádné zboží

A co číst dál

Techniky vrhání nožem

Techniky vrhání nožem

Profesionální házení nožem zahrnuje různé techniky a disciplíny, z nichž každá má svůj vlastní styl a soutěžní zaměření. Zde jsou některé z hlavních typů

Jak vrhat nožem a sekerou

Jak vrhat nožem a sekerou

Vrhání nožů je uklidňující sport, podobně jako rybářství :) naleznete v něm adrenalin i stavy uklidnění.