Zpět do e-shopu

Přírodní barviva

Přírodní barviva
Řemesla Neděle, 7. červenec 2024

Historie
Výhradně přírodní barviva se používala od neolitu (po přechodu k zemědělskému způsobu života) do přibližně poloviny 19. století. Mezi nejdéle používané patří mořena barvířská (Rubia tinctorum nebo příbuzné druhy, je příbuzná svízelu, pro odstíny červené, původně zřejmě z Asie, ale zdomácněla i ve Středozemí a západní Evropě, nejstarší (přes 3000 let) doklad je z Indie, dále z Egypta, je zmíněna v bibli) a světlice (Carthamus tinctorius, z květů se získávají dokonce dvě barviva, žluté a červené, nejstarší doklady jsou z Egypta, byla známa i v Indii a Číně; do Evropy se dostala díky Arabům přes Španělsko do západní Evropy a Anglie, nejvíce se využívala v 16. – 17. století) a dále tři rostliny používané zejména pro dosažení modré barvy: indigovník (Indigofera tinctoria i další druhy tohoto rodu, doložen již ze 4. st. př. n. l. z Indie, do Evropy se indigo dováželo po Hedvábné stezce); boryt barvířský (Isatis tinctoria, rozšířený z jižní a západní Evropy, doložen nálezem z doby neolitu z Provence nebo např. z roku cca 800 n. l. z Norska, z literatury (Plinius) víme o jeho používání na barvení těla Kelty; ve středověku se dokonce kvůli podpoře jeho pěstování zakazoval dovoz indiga); v Číně a Japonsku se pak pro modrou barvu používalo rdesno barvířské (Polygonum tinctorium). Kombinacemi těchto tří barviv a dalších se dalo dosáhnout velmi tmavé, skoro černé barvy, nebo zelených odstínů, i fialové. Červené barvivo – to nejlepší - „královský purpur“ - byl od starověku získáván z mořských plžů rodu ostranka (Murex truncatus a brandensis); pro obtížnost získávání (8500 plžů pro 1 gram barviva) se vyvažovalo zlatem. Zajímavý je i další zdroj červené – z hmyzu, konkrétně sušených samiček červce nopálového (Coccus cacti), barvivo se nazývá košenila a dodnes má využití mj. jako potravinářské nebo kosmetické barvivo; ačkoli v Americe bylo známo již kolem r. 1000 př. n. l., do Evropy se dostalo až po objevení Ameriky. Do té doby se ve Středomoří vyráběla od starověku kermesová neboli kardinálská červeň z tzv. hálek vytvořených příbuzným hmyzím druhem na určitých druzích dubu, v Evropě od r. 1464 určená výhradně pro vysoké církevní hodnostáře. Staletou tradici, ale týkající se především Asie, má koření kurkuma (Curcuma longa, žlutá). Po staletí se v Indii, severní Africe a na Blízkém východě používala hena (lavsonie beztranná, Lawsonia dermis), žlutooranžová až hnědá barva využívaná i pro kresby na kůži (zde doklad i z Egypta) i na barvení vlasů. 


Z roku 925 víme o založení cechu barvířů v Německu. Roku 1429 vyšla v Itálii dokonce kniha o barvení. Na zdejším území se barvířská profese větvila na „černobarvíře“ (černá, modrá, hnědá) a „krasobarvíře“ (žlutá, červená, zelená). Mnohé rostliny se zde přímo pěstovaly (mořena barvířská, boryt, dokonce šafrán).  Ačkoli umělá barviva dávají předem jasně daný odstín, jsou stálá a práce s nimi rychlá, dnes se tradiční suroviny a postupy dostávají znovu do povědomí nejen v kruhu příznivců historie, ale i kvůli ekologii. 

Mořidla
Barvení rostlinami lze použít na všechny přírodní materiály. Barvený materiál je nutno předem co nejlépe vyprat a vyčistit. Konkrétní postup barvení závisí na druhu barviva. Kromě samotných barvířských rostlin je třeba vhodné mořidlo, které pomůže docílit dobrého odstínu a stálosti barvy a které se používá před barvením, během procesu nebo po něm. Existují mořidla přírodní jako ocet nebo moč (při barvení indigem se používala dokonce zkvašená moč, proto např. v Praze barvíři sídlili od 18. století stranou na Barvířském, dnes Slovanském ostrově), jinak se používají hlavně soli kovů (kamenec, chlorid cínatý, modrá a zelená skalice), dále vinný kámen, soda, čpavková voda ad. Některé rostliny barví dobře i bez mořidel (ořešák královský – listy a nezralé plody – hnědá; kurkuma – žlutá; šafrán setý (krokus, používaný původně ve starověké Persii a zmiňovaný v bibli; díky Arabům se ve středověku rozšířil i do Francie, Itálie a Německa jako barvivo i koření); světlice barvířská (zmíněna výše). 

Barvy
Uvádím zde několik příkladů rostlin a dosažených odstínů (více barev znamená (ne)použití mořidel): cibulové slupky – žlutá, hnědá, oranžová; kopřiva – odstíny zelené; dubová kůra – hnědá a šedohnědá; ostružiník – čerstvé výhonky – zelenožlutá, zralé plody – modrofialová; rezeda žlutá (=rýt žlutý) – žlutá a žlutooranžová, olivová; boryt barvířský – modrá, purpurová; kručinka barvířská - žlutá; mořena barvířská – červená barva z kořene;  ptačí zob obecný – plody: růžová, kůra: žlutá; listy: zelená; řešetlák počistivý – zelená; vratič – světle zelená; červená řepa – oranžová; borůvky – tmavě modrá, fialová… V literatuře ovšem najdete desítky dalších rostlin, z nichž s pomocí různých mořidel dosáhnete stovek odstínů. 

A co číst dál