Jošt Lucemburský: Moravský král, který sahal po římské koruně

Jošt Lucemburský, přezdívaný Moravský král, byl jednou z nejmocnějších a nejambicióznějších postav svého rodu. Politik, diplomat, válečník i kurfiřt, který se na konci svého života dotkl samotné římské koruny, byť jen na krátkou chvíli.

Dětství pod křídly Lucemburků

Jošt se narodil roku 1351 v Brně jako nejstarší syn Jana Jindřicha Lucemburského, mladšího bratra císaře Karla IV., a Markéty Opavské, která pocházela z přemyslovské dynastie. Již v deseti letech byl přiváděn na státní jednání ke dvoru Karla IV., kde se naučil umění diplomacie a dvorské etikety. Jeho životní dráhu tak formovaly přímo ty nejvyšší kruhy evropské politiky.

Jošt od mládí toužil po moci a slávě. Jeho ctižádostivost a schopnosti ho nakonec vynesly mezi nejvlivnější muže střední Evropy.

Moravské markrabství a rodová válka

Po smrti otce v roce 1375 zdědil Jošt spolu se svými bratry Prokopem a Janem Moravské markrabství. Rozdělení moci však vedlo k dlouholetým sporům a krvavé moravské markraběcí válce. Ani Jošt, ani Prokop nedosáhli úplného vítězství, teprve po Prokopově smrti v roce 1405 se Jošt stal jediným vládcem Moravy.

Během svého života nosil mnoho titulů: markrabě moravský, markrabě braniborský, kurfiřt říše a nakonec byl i zvolen římským králem.

Cesty k moci

Karel IV. se obával, že zůstane bez mužského dědice, a proto v roce 1376 vydal nástupnický řád, který upevnil dědická práva jeho synů. Jošt tak dostal mimo Moravy i majetky na Kladensku jako kompenzaci za půjčky, které poskytl jeho otec Karlovi IV. Kladensko však roku 1388 vyměnil s Václavem IV. za hrabství Lucemburské (v dnešním trojmezí Německa, Belgie a Francie).

V roce 1383 byl Jošt jmenován generálním říšským vikářem v Itálii, což mu otevřelo cestu k ještě většímu vlivu v rámci Svaté říše římské.

Spojenectví, zrady a nové tituly

V roce 1387 podpořil Jošt se svým bratrem Prokopem Zikmunda Lucemburského při jeho cestě na uherský trůn. Odměnou jim bylo přidělení západního Slovenska.

Když Zikmund potřeboval další finance, dal Joštovi do zástavy Braniborsko. Jošt se tak stal braniborským markrabětem a díky tomu i jedním ze sedmi kurfiřtů, kteří volili římského krále.

Přestože jeho moc rostla, vztahy s Václavem IV. byly napjaté. Václav mu roku 1388 odebral titul lucemburského hraběte a další pravomoci v Alsasku.

Jošt se nevzdával, v roce 1394 vstoupil do Panské jednoty, která otevřeně vystoupila proti Václavovi IV. V následujících letech byl dokonce podezírán z otrávení svého bratrance Jana Zhořeleckého, ačkoliv důkazy nikdy nebyly nalezeny.

Boj o římskou korunu

Roku 1410 se Jošt ucházel o titul římského krále, a to přímo proti svému bratranci Zikmundovi.
První volby v září 1410 přály Zikmundovi, ale protože nezískal dostatečný počet hlasů, volby se opakovaly. V říjnu byl římským králem zvolen Jošt Lucemburský.

Jeho triumf však neměl dlouhého trvání. V lednu 1411, pouhé tři měsíce po zvolení, Jošt zemřel na hradě Špilberk v Brně. Mnozí historici se domnívají, že byl otráven Zikmundem Lucemburským byť i v tomto případě chybí přímé důkazy.

Jeho ostatky byly uloženy v kostele svatého Tomáše v Brně.

Soukromý život a osobní osudy

Jošt se dvakrát oženil, nejprve s Alžbětou Opolskou a po její smrti s její tetou Anežkou Opolskou.
Obě manželství však zůstala bezdětná, a tak Jošt po sobě nezanechal přímého dědice.

Moravský král a jeho odkaz

Jošt Lucemburský bývá nazýván posledním panovníkem Moravy. Přestože se jeho vláda neobešla bez válek, sporů a intrik, nelze mu upřít mimořádné schopnosti v diplomacii i ve státnickém umění.

Jeho životní dráha od markraběte přes braniborského kurfiřta až po římského krále ukazuje, jak obrovské ambice měl tento „moravský lev“, a jak blízko byl k naplnění svého velkého snu: koruně Svaté říše římské.