Obléhací válka ve středověku I.

Ač se to na první pohled nezdá, obléhací válka hrála ve středověkém vojenství mnohem důležitější roli, než polní bitvy. Výsledek bitev byl vždy nejistý a málokdy dlouhodobý, avšak dobytí a obsazení (nebo zničení) opevněného opěrného bodu nepřítele se dalo strategicky využít i v dlouhodobějším měřítku. Nelze se tedy divit, že středověké válečné konflikty bývaly ze 70% (i více) o dobývání a na bitvy či menší střety na úrovni šarvátek připadalo zbylých 30% i méně.

Základní metody pro dobývání sídlišť, tvrzí, hradů či měst byly stejné od raného  do pozdního středověku – na prvním místě odříznout všechny přístupové cesty (a v ideálním případě místo neprodyšně obklíčit), následně zasypat na konkrétních místech příkop (pokud jím objekt disponoval) a nakonec vytvořit průlom ve zdi, dřevěné palisádě, nebo vyrazit bránu. To vše ideálně v kombinaci s pokusy o zteč hradeb či valů s pomocí žebříků. Další používanou technikou bylo podkopání úseku hradeb skrze příkop, aby se zvýšila šance na zhroucení zdiva v daném úseku zdi.

Pro účely ochrany bojovníků zasypávajících příkop či nesoucích beranidlo se vedle štítů stavěly jednoduché kryté přístřešky, pohyblivé díky hrubým kolům a pokryté surovými kůžemi, které je chránily proti podpálení. K usnadnění zteče hradeb se stavěly také dobývací věže na kolech, které byly chráněny podobným způsobem a výškou vždy přesahovaly korunu hradeb, aby mohli útočníci při útoku spustit přímo na korunu hradby padací můstek, který je na vrcholu věže až do toho okamžiku chránil proti střelbě jako taras.

K poškození hradeb, bran, vnitřních budov a k vytváření průlomů se až do doby objevu černého střelného prachu používaly různé typy dobývacích strojů, jejichž skupinu označujeme jako „mechanická artilerie“. V zásadě se jednalo o dva hlavní vzory – prvním byly stroje s lučištěm a tětivou, určené pro přímou střelbu, které vycházely ze starších antických vzorů (balista). Tyto stroje střílely obvykle cca 1m dlouhé šípy, které se hodily především k ničení živé síly a zakládání požárů. 

Druhý vzor představovaly stroje pracující na principu tzv. dvouramenné páky, které díky protizávaží metaly na cíl po obloukové dráze různé projektily. Původ této skupiny strojů je více zamlžený a není jisté zda je můžeme označit za dědictví antiky. Určité doklady o jejich prvním použití v západní Evropě máme z 9. století a údajně je měli obsluhovat specialisté z Byzance. Tak či tak, byly to právě stroje pracující na tomto principu, které se staly nezbytnou a ikonickou součástí vedení obléhací války ve středověku. Za období jakéhosi všeobecného osvojení si mechanické artilerie napříč Evropou můžeme považovat období přechodu od raného do vrcholného středověku, tedy zhruba časový úsek 10.-12. století.

Římský císař Jindřich VI. obléhá Neapol. Čeští ozbrojenci (Boemi) obsluhují lehký prak – pierrier. Obránci mají na hradbách stejný stroj. Iluminacce z kroniky Petra de Ebulo Liber ad honorem Augusti (1196). Wikimedia Commons

Klasifikace těchto strojů pracujících na principu tzv. dvouramenné páky není nijak snadná, neboť vyobrazení na dobových iluminacích mohou být zkreslující a řeč písemných pramenů ne vždy pomůže – například česky psané prameny používají obvykle všeobecné označení „prak“, které nijak nevypovídá o tom, jak byl daný stroj velký a silný. Prameny psané v jiných jazycích jsou na tom naštěstí o trochu lépe a s jejich pomocí lze provést jakési hrubé rozdělení – v tomto případě si pomůžeme francouzštinou. Jedná se o stroje, které lze najít na různých vyobrazeních od 12. století až do konce středověku:

Pierrière – nejmenší prak, který jako protizávaží používal živou sílu osob tahajících za provazy či řetězy. Měl dostřel kolem 50 m, metal projektily do hmotnosti cca 12 kg a obsluhovalo jej 8-16 mužů. Silnější verze tohoto stroje zvaná Bricole měla přidaná olověná závaží, díky nimž mohla pálit až na 80 m projektily do 30 kg hmotnosti.

Použití lehkého praku (pierrier nebo bricole) při obléhání. Iluminace z tzv. Maciejowské bible, polovina 13. století. Wikimedia Commons

Mangonneau (Mangonela) – větší prak s pevnou protiváhou, natahovaný již pomocí šlapacího kola. Střílel projektily do 100 kg na vzdálenost cca 150 m a obsluhovalo jej 12 mužů.

Trébuchet (Trebuchet) – největší obléhací prak s dostřelem 200 m i více. Obvykle měl pohyblivé protizávaží, dokázal pálit i 125 kg projektily a obsluhu včetně servisních řemeslníků tvořilo 60 i více lidí.

Použití velkého praku (trébuchet) křižáky při obléhání Nikáe (1097). Iluminace z románu o Godefroy de Bouillon, 1337. Wikimedia Commons

Stavba těchto strojů nebyla snadná a vyžadovala mimo jiné i dobré znalosti o rozdílných vlastnostech různých druhů dřevin, což byla základní podmínka pro výběr vhodného materiálu pro jednotlivé části daného stroje. Hlavní nosné trámy se obvykle vyráběly z pevného dubu, zatímco pro součástky namáhané tahem a třením se používala jedle. Součástky, které byly namáhané čistě tahem, se vyráběly z jilmu.

Pokud jde o výběr používaného střeliva, je třeba zmínit vedle otesaných kamenů také mršiny zvířat či sudy s fekáliemi, které měly do obléhaného objektu zanést nemoci, a zápalné střely (např. soudky s hořlavinou), které měly v ostřelovaném objektu založit požár.  

Stroje tzv. mechanické artilerie se používaly až do konce středověku, třebaže od druhé poloviny 14. století jim začaly konkurovat palné zbraně na černý střelný prach, které mechanickou artilerii na počátku 16. století definitivně vytlačily.