Středověký tesák

Ačkoliv byl meč jako poboční zbraň ve vrcholném a pozdním středověku poměrně dobře dostupný i prostým lidem z řad neurozených, přece jen nebyl výhradně nejrozšířenější poboční zbraní – tedy přinejmenším ne na území českého království a v přilehlých německy hovořících oblastech Svaté říše římské. Takovou zbraní byl totiž tesák – zbraň s jednobřitou čepelí nožovitého charakteru, jejíž celková délka se mohla pohybovat od cca 30 cm až po délku srovnatelnou s jednoručními meči.
Replika tesáku datovaného do XV. století, inspirovaná originálem z lokality Jemnice (Česká republika).
Jaká je historie této zbraně? Původ tesáků leží v období raného středověku, avšak dosud není zcela jasné, co přesně bylo na jeho počátku. Podle jedné teorie se tesáky mohly vyvinout z jednosečných zbraní nožovitého charakteru – saxů. Tyto zbraně, spojené spíše s germánským a anglosaským etnikem (a později též s vikingy), jsou však pro české území doložené jen minimem hmotných nálezů oproti situaci v sousedním Německu, kde se saxy vyskytovaly hojně. Podle posledních teorií se měly navíc samotné saxy vyvinout opačným způsobem, tedy z obyčejných nožů. Zároveň také není prokázáno ani to, že by počáteční vývoj tesáků v raném středověku ovlivnily šavle avarských a staromaďarských bojovníků, kteří do střední Evropy pronikali z východu. Prozatím tedy zůstává nejpravděpodobnější teorie archeologa Mgr. Petra Žákovského, Ph.D., podle níž se tesáky vyvinuly z raně středověkých bojových nožů z cca 7.-9. století, které se na českém území nacházejí a jejich čepele dosahují délky 20 cm a více. Zbraně, označované jako bojové nože a datované pro následující staletí, jsou na českém území doložené i dále, třebaže konstrukcí rukojetí se od pozdějších tesáků odlišují. Otázka, jak vypadaly tesáky ve 13. a 14. století, zůstává zatím pootevřená, protože archeologických nálezů a dochovaných tesáků v muzeích pro tato dvě staletí je málo a badatelé jsou tak odkázáni na ne zcela spolehlivou ikonografii – knižní iluminace, deskové malby, obrazy a samozřejmě také sochařské práce. Většina tesáků, které byly na území České republiky dosud nalezené při archeologických výzkumech či identifikované ve starších muzejních sbírkách, pocházejí z období pozdního středověku, tedy z 15. – počátku 16. století.
Replika tesáku (Langes Messer) podle archeologického nálezu z Moravského Krumlova (Česká republika). Originál datovaný do XV. století (pravděpodobná souvislost s husitskými válkami 1419-1434).
Pozdně středověké tesáky měly shodnou konstrukci s noži, na rozdíl od nich však měly v rukojeti kromě otvorů pro nýty držící střenky ještě jeden otvor pro tzv. záštitný trn, který při boji fungoval jako záštita a chránil klouby ruky držící tesák. Kromě toho ovšem existovaly také tesáky vybavené klasickou mečovou záštitou nebo záštitou ve tvaru člunku. Jak již bylo zmíněno, délka čepele mohla být u tesáků různá.
Dvouruční tesák (Kriegsmesser), přelom 15.-16. století. Replika.
Proto se v obecné rovině tesáky obvykle označují v souvislosti s délkou čepele jako „nožovité“ (=rozměrem prakticky totožné s noži), „jednoruční“ (=dosahují celkové délky blízké jednoručním mečům) a „dvouruční“ (zvané též „dvouruční šavle“, v německých pramenech "Kriegsmesser"). Poslední jmenovaná skupina představuje zbraně datované do konce 15. století a 1. čtvrtiny 16. století, ovládané oběma rukama, které jsou celkovou délkou a rozměry blízké tzv. dlouhým mečům.
Šerm s tesákem a tzv. uherským štítkem. Šermířská příručka (fechtbuch) Gladiatoria, Ms. Germ. Quart. 16., 55r. Wikimedia Commons
Tesáky byly vzhledem ke své jednoduchosti a nízké pořizovací ceně nejen oblíbenou poboční zbraní pěchoty pozdního středověku, ale byly též oblíbenou oblíbeným prostředkem sebeobrany v civilním životě. Hojně jej nosili venkované i obyvatelé měst. Kromě jednoduchých tesáků pro praktické každodenní nošení jsou známé i luxusně zpracované exempláře, určené pro bohaté měšťany a šlechtu. Šlechtici používali jako poboční zbraň tradičně meč, avšak tesák byl pro ně za určitých podmínek vítaným doplňkem k oděvu či pomůckou při lovu. Tesák se vzhledem ke svému masivnímu rozšíření stal také předmětem zájmu středověkých šermířských mistrů a šerm tesákem se tak objevoval v šermířských příručkách od pozdního středověku až do počátku 17. století.
Související produkty
A co číst dál

Jošt Lucemburský: Moravský král, který sahal po římské koruně
Jošt Lucemburský, přezdívaný Moravský král, byl jednou z nejmocnějších a nejambicióznějších postav svého rodu. Politik, diplomat, válečník i kurfiřt, který se na konci svého života dotkl samotné římské koruny, byť jen na krátkou chvíli.

Jan Čapek ze Sán: Velitel sirotků a válečník s velbloudem
Mezi postavami husitských válek se Jan Čapek ze Sán řadí mezi nejzajímavější. Skvělý válečník, schopný stratég, ale také muž, jehož pověst kazila krutost, hrabivost a někdy až nezdravé sebevědomí.

Husitský otřes Evropy: Jak malý národ změnil kontinent
Husité nebyli jen kacíři, jak je označovali jejich nepřátelé. Byli první, kdo prokázal, že je možné ubránit víru i proti celé křesťanské Evropě.

Diviš Bořek z Miletínka: Zeman, hejtman a stavitel Kunětické hory
Mezi husitskými veliteli vyniká Diviš Bořek z Miletínka jako symbol pragmatického válečníka, který svou dráhu začal mezi radikály a skončil jako vůdce umírněných.