Zpět do e-shopu

Gladiátoři

Gladiátoři
Antika Sobota, 6. červenec 2024

Smrt, nebo svoboda aneb Život římského gladiátora

Tváří v tvář přátelům i nepřátelům bojovali gladiátoři o život i přízeň publika. Tvrdý trénink, sláva i opovržení, smrt nebo bohatství. Jak žili, bojovali a umírali římští gladiátoři?

Gladiátorská klání v římských arénách jsou v našem povědomí právem spojena s bojem muže proti muži i hromadnými jatky, divokými šelmami, prachem a krví, to vše pouze pro pobavení bouřícího publika. Ano, realita antického Říma byla velmi krutá a opakovaná krveprolití v římských arénách ji jen podtrhovala. Ovšem i gladiátoři byli jen lidé se svými touhami, slabostmi, motivacemi, zvyky i všedním životem. Tak tomu bylo za dob císařského Říma, stejně jako v jeho republikánských počátcích na konci 4. století př. Kr., kdy se gladiátorské zápasy zrodily jako součást pohřebních rituálů na počest zemřelého člena některé z významných římských rodin. Tyto pohřební hry byly ryze soukromé, bez účasti státu a kromě toho, že měly ulehčit zesnulému přechod do světa mrtvých, byly též příležitostí ukázat moc a bohatství rodiny.

Gladiator

Obraz: Pollice Verso od Jean-Léon Gérôme

Škola zabíjení
Během několika stovek let nabraly gladiátorské zápasy zcela jiný kurs. Již nešlo o pohřební rituál, ale plně profesionální a organizovanou událost, jež sloužila k pobavení lidí při významných dnech a na oslavu vítězství. V Itálii postupně vzniklo několik specializovaných gladiátorských škol a později byly založeny další i v provinciích. Nejstarší písemná zmínka mluví o škole v Capui, jež se v období pozdní republiky stala nejvýznamnější líhní gladiátorů. Díky Spartakovu povstání proslula škola Lentula Batiata a školu gladiátorů tu vlastnil i Julius Caesar. Největší a nejvýznamnější školou císařské doby se však stal římský ludus magnus, vybudovaný v 1. století za císaře Domitiana jako jedna ze škol císařských, které v Římě nahradily školy soukromé.

Stát se žákem takové gladiátorské školy bylo možné hned několika způsoby. Společenské  postavení gladiátorů bylo velmi nízké, přibližně na úrovni prostitutek, což bylo zčásti  předznamenáno také tím, že většina gladiátorů se rekrutovala z řad otroků a válečných zajatců, kteří tím, že se odmítli podvolit římské představě o míru, ztratili vládu nad svými životy. Pokud nebyli rovnou popraveni, končili v krvavých řežích v aréně, nebo byli odsouzeni k umístění do gladiátorské školy, kde z nich měli být vychováni profesionální bojovníci. Byli to právě váleční zajatci, kteří zpočátku tvořili převážnou část gladiátorů, neboť náklady na výcvik válečníků nebyly tak vysoké.

Nennig_Roman_Villa_and_Mosaics

Mozaika: Nennig, římská Villa

Byl-li gladiátorem otrok, pak to bylo často jako trest za některý závažný zločin, např. vraždu,  žhářství, zneuctění chrámu či travičství. Odsouzení do gladiátorské školy se fakticky rovnalo  rozsudku smrti s jen velmi mizivou nadějí na udělení milosti od publika, k níž se mohl probojovat. Přímo do arény však mohli být odsouzeni i římští občané, a to za vraždu, znásilnění či loupež. Tito tzv. noxii pozbyli všech svých práv a stali se pouze „jatečními kusy“, když byli bez výcviku i zbroje posláni do arény, kde byli zlikvidováni profesionálními gladiátory – veterány. Poslední kategorií gladiátorských rekrutů pak byli dobrovolníci z řad občanů, kteří byli k činu, jež je odsunul na okraj společnosti, motivováni buď bídnou finanční situací, či nespoutaným obdivem k šampionům a s touhou po vzrušení.

Péče o cenné zboží
Bez ohledu na to, jakým způsobem se do školy dostali, byli si všichni gladiátorští nováčci rovni. Jednou z prvních věcí, kterou museli udělat, bylo složení přísahy, v níž se gladiátor zavázal, že vydrží, i když bude „pálen, spoután, bit a zabit mečem“. Každý nováček byl hned po nástupu prohlédnut lékařem, jenž se zajímal nejen o jeho fyzickou kondici, ale i vzhled a charisma. Ne každý se totiž pro gladiátorskou show hodil. Poté se nováčků ujali zkušení trenéři – doctores, sami vysloužilí gladiátoři, kteří rekruty učili efektivnímu způsobu boje s konkrétními zbraněmi, k nimž byli nováčci přiděleni majitelem školy. Trénink však probíhal s dřevěnými zbraněmi, s nimiž nováčci útočili na dřevěný kůl - palus, aby utužili kondici a získali potřebnou zručnost. Cílem bylo pohyby automatizovat. Na ostré zbraně se přecházelo až později a vždy po ukončení tréninku putovaly zpět do střežené zbrojnice.

Gladiátor byl pro majitele školy značnou investicí, o níž bylo zapotřebí pečovat. Proto měli  gladiátoři k dispozici vedle zkušených trenérů i maséry a lékaře. Ti udržovali své svěřence v dobré kondici a dbali o to, aby během výcviku neutrpěli žádnou závažnou újmu, která by jim v budoucnu zabránila v aréně předvést kvalitní vystoupení. O vysoké úrovni lékařů, kteří pečovali o gladiátory, svědčí i to, že jedním z nich byl slavný Galénos, později osobní lékař císaře Marca Aurelia. Galénos působil několik let v gladiátorské škole v Pergamu, kde díky jeho skvělé péči podlehli zranění  pouze dva gladiátoři, zatímco u jeho předchůdce byla úmrtnost třicetinásobná. Kvalita péče se samozřejmě lišila podle toho, zda šlo o malou školu v provincii, nebo školu císařskou v Římě, kde gladiátoři dostávali plný servis té nejvyšší kvality.

Gladiátorský souboj

Foto: Jan Hrdina, British Museum

Pojídači ječmene
Důležitou pro vývoj a prospěch gladiátora byla rovněž výživná strava. Základem gladiátorského jídelníčku byl ječmen, z něhož se vařila ječná kaše smíchaná s boby. Konzumace ječmene ve velkém vynesla gladiátorům i přezdívku hordearii, tedy „pojídači ječmene“. Obecně se gladiátorské stravě říkalo sagina a mezi gladiátory, kteří jedli ve velkých společných jídelnách, nebyla zrovna oblíbená. Bylo jí však dost, gladiátorský příděl byl větší než legionářův v armádě, vydatná a energetická, což gladiátoři potřebovali. Na druhou stranu, Galénos s takovou stravou nesouhlasil, neboť vedla k tloustnutí gladiátorů. Uznává ovšem, že silná vrstva tuku gladiátory chránila před lehčími zraněními. Jistě si tedy nelze běžného gladiátora představovat jako štíhlého atleta s vypracovaným břišním svalstvem, naopak kosterní nálezy ukázaly, že se jednalo spíše o robustního a lehce obézního chlapíka.

Pokud se zrovna gladiátoři nepotili při výcviku, nebo neprolévali krev v aréně, trávili svůj čas ve svých nepříliš útulných ubikacích, které byly umístěny podél tréninkové arény. Nováčci  pochopitelně získali ty nejhorší „kobky“, naopak zkušení profesionálové a ti nejlepší mohli mít i odpovídající ubytování. Obvykle žili v jedné nevelké místnosti dva až tři muži. Zařízení jednotlivých cel bylo velmi prosté, chyběly i postele, takže gladiátoři zřejmě spali na slamnících. Volnost, jakou gladiátoři požívali, závisela na jejich „původu“. Byl-li gladiátor válečným zajatcem nebo zločincem, byl považován za nedůvěryhodného a nebezpečného, byl tedy v ubikaci uzamčen a střežen. Naopak, pokud šlo o dobrovolníka nebo římského občana, mohl se pohybovat volně.

Colosseum v Římě

Colossseum v Římě, foto Jan Hrdina

Rovnost v lásce
I když byli gladiátoři ze společenského hlediska až na samém dně, nebylo to na překážku tomu, aby byli obdivováni ženami napříč společenskými vrstvami i věkem. Zatímco pro mladé dívky byli jakýmsi platonickým ideálem, oslavovaným nápisy na zdech jako např. v Pompejích, kde se  dochovalo svědectví o tom, že „Cresces, který svým trojzubcem chytá v noci dívky do sítě“ a „Celadus, Thrák, který zrychluje tep dívčích srdcí“ pro římské ženy, vysoké vrstvy nevyjímaje, byli gladiátoři objektem sexuální touhy.

Nebylo výjimečné, že si i urozené ženy vybírali své milence mezi gladiátory. Gladiátoři, které můžeme bez ostychu označit za hvězdy antického zábavního průmyslu, si na nedostatek přízně fanynek rozhodně nemohli stěžovat. Stejně tak gladiátorům nebyl odpírán sex, tedy věc, jež byla běžnou součástí tehdejšího světa a jeho prospěšnost si uvědomovali i páni gladiátorů. Proto i ti, kteří byli považováni za nebezpečné a byli drženi pod zámkem, přijímali návštěvy prostitutek a některým gladiátorům dokonce bylo dovoleno, aby žili s ženou pohromadě.

Gladius - římský meč

Gladius - tupé repliky gladiátorských zbraní pro novodobý tréning, výroba: kovárna Drakkaria

Císař, nebo gladiátor?
Obdiv ke gladiátorům se nevyhnul ani nejvyšším vrstvám. Nejznámějším dokladem toho je posedlost, která svírala císaře Commoda ve 2. století. Byl nástupcem svého otce Marca Aurelia, dobová šuškanda si však povídala o tom, že je levobočkem jednoho gladiátora. Commodus vystupoval v aréně zcela běžně pod jménem Herkules Lovec. Vše bylo samozřejmě ošetřeno tak, aby se císaři nic nestalo. Divoká zvířata střílel z ochozu, najednou prý postřílel sto medvědů.

Soupeře si Commodus vybíral sám, převážně nezkušené nováčky nebo lidi z obecenstva. A co víc, jeho soupeři často bývali vybaveni pouze dřevěnými meči. K dokreslení císařovi osobnosti postačí jeden příběh. Z publika nechal shromáždit všechny, kteří neměli levou nohu. Těm pak nechal místo ní navléci „hadí ocas“, vyzbrojil je houbami a poté je v roli Herkula ubíjel dřevěným kyjem. Pokud některý z gladiátorů vynikl, žárlivý císař ho nechal odstranit.

A co číst dál