Venationes, brutální zápasy se zvířaty v římské aréně

„Bylo uvedeno venatio se lvy a levharty,“ tak zní nejstarší zmínka o zápasech v aréně, v nichž vystupovala divoká zvířata. Tato stručná zpráva římského historika Livia se vztahuje k roku 186 př. Kr., kdy generál a politik Marcus Fulvius Nobilior uspořádal hry k oslavě svého řeckého tažení. Nevíme, zda to bylo první venatio, tedy zápas se zvířaty v aréně, rozhodně ale nebylo poslední. Vystupování divokých zvířat v amfiteátru se stalo velmi populárním a časem nabývalo různých podob. Venationes se neomezovala pouze na lov divokých zvířat v aréně, ale předváděla také zvířata bojující proti sobě, zvířata předvádějící naučené dovednosti, nikoliv nepodobná novodobým cirkusovým číslům a prostřednictvím divokých zvířat byly také vykonávány popravy.

Pro větší slávu

Základní myšlenkou venatia bylo ovládnutí divoké přírody člověkem, což plně vyhovovalo a odpovídalo římské mentalitě, která chtěla ovládat, podmaňovat a vše podrobovat své vůli. Hry, v nichž vystupovala zvířata, také měla svůj nezanedbatelný politický a ekonomický význam. Obchod se zvířaty mohl být velmi výnosný, i když nesl nezanedbatelná rizika a samotné konání her mohlo jejich pořadateli vynést značnou oblibu a přinést politické body. Proto také ta nejvěhlasnější venationes uspořádali velké osobnosti římských dějin.

Roku 58 př. Kr. uspořádal Marcus Aemilius Scaurus, aedil a Pompeiův podporovatel, okázalé hry, jejichž součástí bylo i venatio, v nichž mohli Římané sledovat „podivuhodná a dříve neobyčejně vzácná zvířata,“ jak o tom ještě o mnoho století později referuje Ammianus Marcellinus, vyprávějící o nilských krokodýlech a hroších. Scaurovy hry však o mnoho předčil samotný Pompeius Magnus o tři roky později, když Římanům předvedl dva nejoblíbenější druhy zvířat, slony a lvy, jichž prý bylo šest stovek. 

Zbytečné zabíjení

Marcus Tullius Cicero, římský politik, řečník a filosof, byl očitým svědkem Pompeiových her, příliš odvázaný z krvavé show ale nebyl: „Jaké potěšení může najít vzdělaný, kultivovaný muž v tom, když neuvěřitelně silné zvíře roztrhá na kusy docela bezbranného člověka nebo lovcův oštěp probodne nádherné zvíře? … nic nového jsme neviděli,“ ptá se Cicero. Lidé možná nic nového neviděli, ale bavili se. Když byl roku 46 př. Kr. Pompeius poražen Juliem Caesarem u Farsalu, hodlal vítězný Caesar rovněž uspořádat hry, které by předčily ty Pompeiovy. 

Hlavním bodem Caesarových her se měl stát boj se lvy, kteří byli nejoblíbenějším zvířetem „lovů“, dokonale symbolizující divokost přírody. Během prvních čtyř dnů her bylo v aréně zabito 400 lvů, Caesar však představil také nové, dosud nevídané zvíře, tzv. cameloparda, který „vypadá ve všech ohledech jako velbloud, až na nohy, které nemá všechny stejně dlouhé, zadní jsou kratší. Hned od zadku se postupně zvedá, takže působí dojmem, jako by lezlo někam vysoko; … Kůži má skvrnitou jako levhart …“. Tak popisuje Cassius Dio žirafu, která naplňovala touhu Římanů po novinkách a senzacích.

Zvířata jako popravčí

Divoká zvířata byla v římských arénách také prostředníkem výkonu rozsudku smrti, tzv. damnatio ad bestias, který jedince odsuzoval k roztrhání zvířetem. Častým a oblíbeným vykonavatelem býval medvěd, po kočkovitých šelmách nejpopulárnější zabiják arény. Popravy byly často inscenované jako dramatizace známých mytologických příběhů. Tak byl za vlády císaře Domitiana známý lupič Laureolus v roli Prométhea ukřižován a místo orla, který by mu kloval játra, byl vyslán kaledonský medvěd, přivezený až z dnešního Skotska. Podobně byl během velkých her císaře Tita roku 80 medvědem roztrhán odsouzenec v roli pěvce Orfea.

Člověku, který se v aréně utkal se zvířaty, byl označován jako bestiarius. Mohlo jít buď o odsouzence k smrti, nebo mohlo jít i o dobrovolníka, bojujícího pro zisk a slávu. Venator byl ten, kdo se účastnili „lovů“ na zvířata v aréně a obvykle šlo o trénované profesionální lovce. Ani jednoho z výše uvedených ale nelze označovat za gladiátora.

Velkolepé otevření Kolosea

Po téměř deseti letech byla roku 80 dokončena stavba největšího amfiteátru římského světa, tehdy známého jako Amphitheatrum Flavium a dnes jako Koloseum. Císař Titus, „když zasvěcoval amfiteátr …, uspořádal velmi nákladné a bohaté hry, také dal předvést umělou lodní bitvu ve staré naumachii, tamtéž i gladiátory a v jediném dni pět tisíc šelem všeho druhu,“ píše Suetonius. Hry, které trvaly 100 dní, nutně zahrnovaly i venationes ve všech podobách. Zápasy se zvířaty se odehrávaly dopoledne, v poledne následovaly popravy a den vrcholil odpoledními gladiátorskými kláními a rekonstrukcemi slavných bitev včetně námořních.

Dio Cassius uvádí, že během her bylo do arény nasazeno na 9 000 zvířat ze všech koutů země a básník Martialis mnohá z nich jmenuje. Římané tak mohli sledovat slony, lvy, levharty, tygra, zajíce, jeřáby, prasata, kance, býky, zubry, nosorožce, medvědy a pravděpodobně také krokodýly, velbloudy či pštrosy, o nichž se básník sice nezmiňuje, ale bývaly častou součástí her. Diváci s napětím sledovali boj slona s býkem nebo nosorožce, který postupně změřil síly s býkem, zubrem a medvědem.