České království kolem roku 1400 – mezi zmatky, úskoky, nejistotou a válkou

Screenshot z počítačové hry Kingdome Come: Deliverance - klášter Sázava.

Země koruny české a zejména samotné České království se kolem roku 1400 pohybovaly na vlnách nejistoty. Mnoho věcí, které s tím souvisely, se točilo kolem osoby českého a římského krále Václava IV. Václav podle všeho nebyl špatným člověkem, ale jak se ukázalo, nebyl nejlepším panovníkem. Svoji vládu zahajoval s českým i římským trůnem zajištěným díky svému otci Karlovi IV., avšak jak se ukázalo, postrádal politické odhodlání svého otce. Komplikované politické situace a jednání Václava poměrně rychle znechucovaly, unavovaly či znudily. V politice se osobně nenacházel, a tak preferoval raději klid svých loveckých sídel, jakými byl Točník, Křivoklát či Nový Hrad (u Kunratic). Václavova pasivita šla až tak daleko, že nijak nespěchal s vykonáním římské jízdy, aby konečně dosáhl i hodnosti římského císaře. Navíc na některé úřady dosazoval přednostně své oblíbence z řad nižší šlechty, což bylo politicky neprozíravé – tito Václavovi oblíbenci na rozdíl od příslušníků vyšší šlechty mnohdy postrádali potřebný rozhled a zkušenosti pro vykonávání takových funkcí a Václav si tak proti sobě popudil právě vyšší šlechtu, která mnoho z těchto úřadů tradičně zastávala. Vyšší šlechta se tak spolu s arcibiskupem Janem z Jenštějna dostala do opozice vůči králi Václavovi již během prvních 10 let jeho vlády, a to zejména pro to, že se dostatečně nevěnoval vladařským povinnostem. Abychom ovšem nesváděli všechno na Václava IV., je třeba dodat, že se stal panovníkem v době papežského schizmatu, které rozdělovalo církev a zneklidňovalo celou Evropu. K tomu je třeba přičíst morové epidemie z let 1380-1382 a z roku 1390, které si vyžádaly mnoho obětí a na celkové náladě společnosti mnoho nepřidaly.

Screenshot z počítačové hry Kingdome Come: Deliverance - boj s uherskými Kumány.

Názorová opozice vysoké šlechty vůči králi nakonec vyústila v otevřenou vzpouru a zajetí Václava IV. počátkem května 1394 v Králově Dvoře u Berouna. Celá akce včetně odboje jako takového měla navíc podporu Moravského markraběte Jošta Lucemburského. Král byl poté přesunován mezi několika různými hrady (mimo jiné i mezi rožmberským Českým Krumlovem a Vítkovým kamenem) a byl na něj vyvíjen nátlak, aby ustoupil požadavkům vyšší šlechty o větší podíl ve správě země. Ze zajetí dostal Václava jeho nevlastní bratr, vévoda Jan Zhořelecký, který se odmítl připojit k panské jednotě. Ke králově vysvobození sice dokázal shromáždit slušné vojsko, nicméně nakonec musel Václava fakticky vykoupit výměnou za některé královské hrady (jako například Křivoklát) a kontrolu těžby stříbra v Kutné Hoře, jenž tradičně náležela panovníkovi prostřednictvím úřadu královského mincmistra. Šlechtická opozice předložila králi formou kapitulace 30. května 1395 seznam požadavků, tzv. žebrácký diktát. Václav, který nakonec 19. března 1396 podmínky opozice přijal, se nicméně zachoval poněkud neprozíravě a nevděčně k Janovi Zhořeleckému, jemuž mimo jiné odmítl kompenzovat náklady na své vysvobození a vehnal ho tím téměř mezi sympatizanty opozice. V roce 1397 vůči Václavovi vystoupila se svými požadavky i říšská šlechta, které rovněž vadil jeho nezájem o vladařské povinnosti a sesadila jej tak roku 1400 z trůnu římského krále. Václav tento akt ovšem odmítal uznat a v marném pokusu vykonat přece jen cestu za císařskou korunou se pokusil získat podporu tak, že svému bratrovi Zikmundovi Lucemburskému nabídl správcovství Čech. Zikmund se této možnosti chopil tak energickým zabíráním hradů, že to vyvolalo Václavův odpor, za což jej však Zikmund uvěznil a v letech 1402-1404 držel v zajetí ve Vídni. To však pozvedlo proti Zikmundovi odpor té části šlechty, která Václava stále podporovala, dále královských měst, ale i dobrodruhů, jako byl například žoldnéřský kapitán a příležitostný lapka Jan Sokol z Lamberka. Uherský král Zikmund tedy vedl v letech 1402-1403 tažení do Čech s cílem zlomit Václavovy sympatizanty vojensky. Dobyl a vypálil Stříbrnou Skalici, strategicky významnou Kutnou Horu oblehl a přinutil ke kapitulaci. Ozbrojený odpor vůči Zikmundovu vojsku však neustával, a navíc se do jeho řad připojil moravský markrabě Jošt Lucemburský, který byl ještě donedávna v opozici proti králi Václavovi. Když k tomu navíc v Uhrách povstal vzdorokrál Ladislav I. Neapolský, musel Zikmund boje v českém království ukončit a stáhnout se do Uher.

Screenshot z počítačové hry Kingdome Come: Deliverance - přepad.

Souběžně se všemi dosud zmíněnými událostmi v Čechách probíhalo ovšem dramatické dění i na Moravě. Titul markraběte zde původně drželi tři bratři, synové Jana Jindřicha, mladšího bratra Karla IV.: Jošt, Soběslav a Prokop. Skutečným vládcem Moravy byl však od roku 1375 Jošt. Když v roce 1380 zemřel Soběslav, začaly mezi Prokopem a Joštem spory o dědictví. Ty nakonec vyústily v dohodu, podle které měl Jošt bratrovi vyplácet rentu za dědictví a také za jeho podíl, kterým spolu s Joštem dříve podpořil Zikmunda Lucemburského, který jim za to svěřil do zástavy Braniborsko (i tam se stal skutečným pánem Jošt a od roku 1388 měl i titul markraběte Braniborského). V roce 1394 začal mezi Joštem a Prokopem konflikt znovu, tentokrát kvůli zajetí Václava IV. – Jošt byl s panskou jednotou, Prokop stál za králem. V prostoru Moravy začala mezi bratry záškodnická válka (tzv. markraběcí války). Jošt nakonec dokázal Prokopa roku 1402 zajmout, avšak ještě v témže roce přešel na stranu Zikmundových odpůrců, kterým vadilo druhé zajetí Václava IV. a Zikmundovo dobyvačné chování v Čechách. Prokopa pak v roce 1405 propustil. Zikmund, který musel roku 1403 ukončit své tažení v Čechách kvůli povstání v Uhrách, se ještě pokusil dobýt v roce 1404 Znojmo bráněné Prokopovými žoldnéři, ale neuspěl.

Screenshot z počítačové hry Kingdome Come: Deliverance - těžkooděnec s erbem pánů z Talmberka.

Jak vidno, Čechy kolem roku 1400 nebyly klidným koutem světa. Oslabená autorita krále, morové epidemie, dva papežové, kupčení s církevními úřady a úkony, to vše lidi znechucovalo a vyvolávalo představy o blížícím se konci světa. Šlechta si pod dojmem oslabené královské moci začala vzájemně vyřizovat účty, jak ukazuje případ boje mezi šlechtici o hrad a titul pána z Talmberka. Nepřátelství si vyhlašovali nejen šlechtici, ale i města – Kutná Hora vyhlásila Praze nepřátelství za to, že se Pražané nepostavili za krále Václava, když jej Zikmund 1402 zajal, a Pražané jim to oplatili tím, že na přelomu roku 1402-1403 pomáhali Zikmundovu vojsku obléhat Kutnou Horu. České země byly tehdy živnou půdou pro různé dobrodruhy, žoldnéře a lapky, mezi nimiž je pouze tenká hranice...