Bojoví zajíci na stránkách iluminovaných rukopisů

V slovanských kulturách zajíc je zpravidla nositelem takových vlastností jako plachost, zbabělost, propadání panice. Ale také rychlost, schopnost “plést” své stopy, a tak setřást pronásledovatele. 

Tradičně se původ slova zajíc spojuje se starým indoevropským kořenem s významem “skákat”, “rychle se pohybovat”, ale také existuje další hypotéza, která slovo zajíc odvozuje od praslovanského kořene “býti otevřen”. Důvodem k tomuto výkladu je staré přesvědčení, že zajíc prý spí s otevřenýma očima, ale nezní to úplně přesvědčivě.

Je ale i třetí možnost, totiž že máme před sebou tabuizované zvíře, jehož jméno se nesmí vyslovit a (jako i medvěd, had a některá další) je jakýmsi opisem. Lidé se báli říct nahlas “pravé jméno”.

Věřilo se, že název určité bytosti nebo jevu má jakési sepětí s její podstatou, a vyslovením toho jména je možné takovou věc přivolat. Jelikož medvěd nebo vlk byla velmi vážená a obávaná zvířata, bylo jasné, že si je nechtějí přivolávat. O roli medvěda bychom si mohli říct hodně v nějakém dalším příspěvku. Ale čeho se báli u zajíce?

Báli se přenosu vlastností. Věřili taky, že kdo vysloví jméno, na toho přejdou vlastnosti objektu ... zbabělost, plachost a bojácnost.

Stejně jako nevíme, jaké bylo pravé jméno medvěda (germánský kořen ber- znamená nejspíše “hnědý”, takže další opis), nevíme to ani u zajíce.

I když králíci a zajíci se podstatně liší (z biologického hlediska, ale i povahou), v kultuře a zejména ve středověkých iluminovaných rukopisech je málokdy rozlišovali. Zajíc byl nositelem dvojí symboliky, jednak, kvůli své plodnosti a rychlosti množení znamenal vášeň, touhu a vystupoval jako symbol Venuše, jara a plodnosti; na druhou stranu představuje křehkost a nevinnost.

Známe hodně vyobrazení “zlých” zajíců na stránkách středověkých iluminovaných rukopisů, kde zajíci stínají lidem hlavy, osedlali psy nebo šneky, dělají různé neplechy – symbolizuje to samozřejmě hřích. Zároveň s tím bílý huňatý králíček je k vidění u nohou panny Marie, a poukazuje na její čistotu, cudnost a vítězství nad vášněmi.

Dvojí význam zajíce najdeme i ve středověkých bestiářích, dle nich jsou schopní měnit pohlaví. Jak říká historik-medievista Michael Maizuls, “zajíci symbolizovali lidi s “dvojitými myšlenkami”, kteří nejsou pevní ve svých přesvědčeních ani krocích, “na všech cestách svých”.”

Občas toto plaché zvířátko nutí rytíře dát se na útěk, statečně brání hradby nebo vykonává jiný hrdinský čin, v souladu s oblíbeným ve středověku důvtipem a parodii v duchu “svět obrácený naruby”. Jak se to dá vysvětlit?

Zajíc znamenal hřích, a tak zajíci, před kterými utíkají rytíře a biskupové, znamenají, že i tito silní lidé se poddali hříchu, že se jich hřích zmocnil.

Zajíci a králíci často figurovali jako ztělesnění nevinnosti, čistoty, jara a hojnosti. Rovněž byli oblíbeným příkladem, který kněží používali pro výchovu svých oveček, farníků. Bylo jednodušší vizualizovat pro věřící, často negramotné, jak se má chovat správný křesťan a zjednodušit to na alegorickém obrázku se zvířaty. V jednom z evropských bestiářů XII století zajíc znázorňoval člověka, který tak upřímně miloval boha, že naslouchá jenom jemu, a neslyší své mnohačetné bratry.

Zřejmě právě tento symbolizmus způsobil, že se zajíc stal hrdinou takových obrácených vtipů naruby, inversního humoru. V droleriích se zajíci mstí nejen lidem, ale také loveckým psům.

Navíc, zajíci měli pověst hloupých a zbabělých zvířat, takže rytíř, kterého zlý zajíc zahnal do kouta, je zahanben dvakrát, je nejen slaboch, ale i zbabělec.

Našim největším zdrojem bojových zajíců  jsou marginálie – texty nebo poznámky a obrázky různého rozsahu, zapsané na prázdné okraje listů rukopisu. Francouzsky se jim říkalo Drolerie (franc. drôlerie od slova drôle, směšný, v překladu taškařice), což jsou drobné žertovné obrázky na okrajích starých iluminovaných rukopisů. Hodně se vyskytují v takzvaných Hodinkách (Kniha hodinek či krátce hodinky (latinsky liber horarum, anglicky book of hours, německy Stundenbuch, francouzsky livre d’heures)), bestiářích, knihách žalmů a Evangeliích.

Zajíc je ideálním hrdinou pro vtipy a komentáře na okrajích knih.

A na závěr něco o zajíci a jeho společnicích ze středověké Okcitánské písničky. Vlk, lišák a zajíc tančí kolem stromu, celá tři kolečka, tančí a tančí, když lidé musí celý svůj čas věnovat práci, aby si vydělali pár pencí, a nic jiného jim nezbývá... Tak králové, biskupové a rytíři se baví, pokud prostý lid vidí jen samou těžkou práci. Zajímavá změna a další role našeho ušatého kamaráda!

Středověká Okcitánská písnička

Ai vist lo lop, lo rainard, la lèbre
Ai vist lo lop, lo rainard dançar
Totei tres fasián lo torn de l'aubre
Ai vist lo lop, lo rainard, la lèbre
Totei tres fasián lo torn de l'aubre
Fasián lo torn dau boisson folhat.

Aquí trimam tota l'annada
Per se ganhar quauquei sòus
Rèn que dins una mesada
Ai vist lo lop, lo rainard, la lèbre
Nos i fotèm tot pel cuol
Ai vist la lèbre, lo rainard, lo lop.

Viděl jsem vlka, lišku, zajíce  
Viděl jsem vlka, lišku tancovat  
Všichni tři obcházeli strom  
Viděl jsem vlka, lišku, zajíce  
Všichni tři obcházeli strom  
Obcházeli keř plný listí.  

Tady se dřeme celý rok  
Jen abychom si vydělali pár mincí  
A za pouhý měsíc  
Viděl jsem vlka, lišku, zajíce  
Všechno nám vezmou  
Viděl jsem zajíce, lišku, vlka.

Zdroje: 

• Michail Maizuls, Sergey Zotov, Dilšat Charman, Trpící Středověk. Paradoxy křesťanské ikonografie
• Randall, Lilian Maria Charlotte, Images in the Margins of Gothic Manuscripts
• Segey Vorobyev https://sergeyurich.livejournal.com/755155.html
• Žaltář Geoffrey Luttrella, The Luttrell Psalter (British Library, Add MS 42130), an illuminated psalter commissioned by Sir Geoffrey Luttrell (1276–1345)
• The Maastricht Hours is a book of hours that was produced in the vicinity of Liège early in the 14th century and is now among the Stowe manuscripts of the British Library