Vodník, postava ze slovanské mytologie

Postava Vodníka je společná pro řadu slovanských národů, hlavně pro západní a východní Slovany. Když se podíváme k našim sousedům - Němcům, ale i Švédům nebo na Britské ostrovy, hlavně k Irům a Skotům, najdeme tam sice vodní duchy a podobné bytosti, avšak mají jiné role, zvyky a povahu.

Josef Lada, 1943

Samotné slovo vodník pochází ve většině slovanských jazyků ze slova voda. Kromě českého vodníka je taky ruský vodjanoj (водяно́й) nebo polský wodnik.

V Čechách se také občas objevuje výraz vodní muž či vodní mužíček, podobné je slovinské povodnji mož nebo lužickosrbské wódny muž. Čeština také používá výrazy odvozené z německého wasserman „vodní muž“ - jsou to hastrman, vaserman, vastrman, nebo moravská varianta bestrman, slezská hasrman a na Ještědsku je vosrmon. Již ve 14. století lze doložit tyto germanismy. Lužické nyks a nykus rovněž pochází z německého nixe.

Ještě jedno jméno je Šosáč, používané hlavně na Litovelsku, to zas souvisí s dalším typickým rysem – dlouhými šosy u kabátu, ze kterých odkapává voda. Polské topielec a toplec souvisí s oblíbenou činností – topit lidi.

Studie vodníků - Vlad Taupes - fxmakeupschool.com

Mlynáři mu přinášeli obětiny pohledu umělců

Vodníka Slované tradičně považují za démona, “nečistého” ducha, který se ale po obdarování dá uchlácholit. Často se rovněž objevuje ve spojení s mlýnem, a mlynář (jakožto i kovář) byl člověkem, který stojí tak trochu stranou od “obyčejných” obyvatel vesnice. Komunikuje s bytostmi onoho světa, s démony, a přináší oběti, aby si vodníka naklonil a byl v bezpečí. Tak, při stavbě nového mlýna musela být vykonaná krvavá oběť, zpravidla to bylo černé zvíře – prase, kohout nebo kozel. A každoročně vodníku přinášeli další oběti, zpravidla drobečky chleba, o svátcích – chleba a třeba část svátečního jídla, panáka vodky. Ukrajinci, aby si naklonili vodníka, do základu hráze nebo jezu dávali koňskou lebku, aby ji vodník neprotrhl.

Vyřezávaný vodník z naší nabídky vodníků na eshopu.

Podle dochovaných folklorních pramenů žije vodník ve řekách, potocích, jezerech a rybnících. Je tedy sladkovodní :) Kult vody u Slovanů byl velmi silný, a jeho stopy jsou i dnes dobře patrné. Řeky, prameny, jezera a další vodojemy se považovaly za posvátné, a každý měl svého ducha (nebo nymfu, ale toto slovo vidíme v byzantských zdrojích).

Je zajímavé, že u jihoslovanských národů znají vodníka jen Slovinci. Ostatní obyvatelé Balkán mají rovnou “mořské lidi”, kteří jsou napůl ryby a žijí v moři. Slovinský vodník si obléká zelenou suknici a červenou čapku. Podle jiných podání je od pasu dolů rybou nebo zelený, má zelené vlasy a vousy; a je velmi chlupatý. Své oběti láká na zlatou rybu, která mu také svítí v hlubinách, především jde o mladé dívky, které si bere za ženu. Když ji na čas pouští za rodiči, v tom případě ji však uváže na dlouhý řetěz. Do zelené (tradičně jako mnohé démonické postavy v českých pohádkách) a červené se obléká i český vodník.

Vodníkovo přirozené prostředí a křišťálový palác

Vodník miluje hlubokou vodu, obývá hlubiny jezer, tůně, víry, rád žije u opuštěných mlýnů nebo na dně řeky, kde mívá svůj křišťálový palác.

Společný u Slovanů vnější rys vodníka jsou dlouhé vlasy (zelené) a jejích česání, často hřebenem z rybích kostí. Na mlýnském kole, na břehu nebo na kameni, nebo na stromě, který roste hned u vody lze spatřit jak vodníka, tak jeho ženu - Voděnici, anebo rusalky.

Vodník může a nemusí mít rodinu. Hovoří se o tom, že jeho ženou je zpravidla “vodní panna”, někdy rusalka, ale u východní Slovanů se nejčastěji hovoří o utopené lidské dívce (nebo prokleté utopené dívce), která je více nakloněná lidem a je obvykle hodná a ráda pomáhá. Ovlivňuje i svého muže, aby byl hodnější nebo alespoň méně škodlivý. Jejích dcery bývají velice krásné.

Vodník je aktivní hlavně v noci, kdy na hladině tleská, hází sebou jako ryba nebo si na mlýnském kole češe dlouhé vlasy. Ve vodě je velmi mocný, zatímco na suchu zpravidla slabý. Vládne rybám, vodním zvířatům i vodními ptactvu. Jeho jízdným zvířete je velký sumec, kterému také říkají čertův kůň.

Studie vodníků - Vlad Taupes - fxmakeupschool.com

Vodník je považován za zlého démona

Vodník se považuje za poměrně nepřátelského ducha, je spíše zlý a rád škodí lidem i jiným bytostem (například, dle běloruských tradic, když se potká s domovíkem / domovojem (domácím duchem, zpravidla přátelským), tak se vždy poperou. Vodník rád lidi topí, trhá rybářům sítě, přesouvá hejna ryb pryč, a také se hlasitě směje, šlape po hladině, křičí nebo sténá, prostě straší lidi, kteří se ocitnou u vody v poledne nebo o půlnoci. Pátky se naopak považují za dny “pracovního klidu” u vodníka, jako jemu zasvěcené.

Podle pozdějších legend, vodníci vznikli z padlých andělů, kteří se ocitli ve vodě po pádu z nebes. Jak je vidět, tato představa vznikla po příchodů křesťanství.

Podrobnosti o životě vodníka napříč slovanskými národy

Ukrajinci vyprávějí, že vodník nežije celou dobu ve vodě, že ho bůh vyhání: do poloviny ledna sedí ve vodě, pak se musí přesunout do popínavých rostlin nebo vinné révy, pak na souši, do trávy na břehu vodojemu nebo řeky, a pak zase do vody.

Bělorusové zas vypráví, že začátkem ledna přichází vodník do vesnic prosit o saně, aby mohl odvézt své dětičky z řeky, které bude o svátku Křtu páně žehnat kněz, tedy před posvícením. Proto vesničani otáčejí saně a vozy vzhůru nohama, aby je vodník nemohl použít.

Z pohledu umělců

Josef Lada postavu vodníka měl velmi rád, k tomuto motivu se mnohokrát vracel (podle expertů, od konce 30.let, do roku 47 minimálně. Vidíme u něj typické rysy vodníka z českých pohádek: dlouhé vlasy, šosy, a osamělá vrba, na které rád posedává.

Vlad Taupes - velký znalec nejen slovanské mytologie a tvůrce realisticky děsivé figuríny vodníka, která je vystavená v naší kamenné prodejně

Roman Papsujev, současný umělec, který začínal jako game-designer, navrhl na základě východoslovanských pramenů svoji verzi oblíbené postavy. Ztvárnil vodníka spolu s jeho sumcem a také mu přidal ženu, přesně podle pramenů – ne rusalku, ale utopenou lidskou ženu, která je krásná, mladá a vždy manžela donutí páchat dobré skutky, i když to protiřečí jeho démonické nátuře. Nechybí ani obrněný sumec.