Vlkodlak

Vlčí muž, zvaný též jako Lykantrop, podle bájného krále Lykaa, který urazil nejvyššího olympského Boha Dia tím, že mu jako pochoutku na hostině připravili maso svého vlastního syna. Zeus krále za tento čin potrestal proměnou ve vlka. Od té doby se v mytologii objevuje postava člověka schopného změny ve vlka. Slovanské slovo vlkodlak je kombinací slov vlk a dlak, což znamená kůže, jiný výraz by tedy mohl znít kožoměnec.

Ve starověkých řeckých textech je král Lykaa potrestán za přestupky tím, že je proměněn ve vlka.

Kde se vzali vlkodlaci? Z čistě vědeckého hlediska můžeme říci, že za představou vlkodlaka stojí nechvalně známá nemoc, vzteklina. Dnes toto onemocnění nebudí takovou hrůzu, ale to je díky očkování, které vytvořil Louis Pasteure v 18. století. Do té doby byla tato nemoc velmi obávaná a hlavně smrtelná. Kousnutí od vzteklého psa či vlka se v konečném stadiu choroby projevuje záchvaty šílenství, kdy se nakažený chová agresivně, nepředvídatelně a má tendenci sám pokousat lidi ve svém okolí. Navíc se mu tvoří u úst pěna, sama obsahující nebezpečný virus. Je očividné, že při pohledu na něco takového si museli naši předkové myslet, že jde o cosi nadpřirozeného.

Vlad Taupesh - fxcreator.pro

Další výklad, který vysvětluje původ vlkodlaků, souvisí s existencí severských válečníků, zvaných Ulfheðnar. Ti před bitvou pojídali různé stimulační látky, zejména houby, aby se uvedli do stavu válečného šílenství. Často nosili zvířecí kůže, což jim dodávalo nádech něčeho z části divokého. Není tedy divu, že civilizovaní Římané se při kontaktu s nimi domnívali, že mají co do činění s něčím nadpřirozeným.

Za literárním rozšířením postavy vlkodlaka stojí římští básnici, zejména Ovidus ve svém nejslavnějším díle Proměny. Arbitr elegance na císaře Nera, veliký Petronius ve svém Satirikónu zmiňuje vojáka, který se tajně měnil do vlčí podoby. Tento motiv převzali romanopisci 16. a 17. století z Německa, Francie a Švýcarska. Frederick Marryat v povídce Bílý vlk z pohoří Harz zužitkoval starou legendu o vlkodlacích. Vlkodlaci byli stejně jako upíři a čarodějnice vnímání negativně jako stoupenci ďábla. Podle křesťanů se vlkodlakem stal muž, méně často i žena, kteří uzavřeli se Satanem smlouvu. Na základě ní od pána pekla obdrželi kouzelný pás z vlčí kůže nebo magickou mastičku (zde je možná paralela s čarodějnickými „létajícími mastmi“), případně se do vlčí podoby měnili skokem přes kládu. A stejně jako čarodějnice, končili domnělí vlkodlaci na hranici.

Vlkodlak se stal oblíbenou postavou gotického románu a ve 20. století stanul vedle upíra jako protagonista řady hororů. Americký spisovatel Eugen Field se nechal inspirovat německou pověstí o rytíři, který byl zároveň vlkodlak. Oproti upírovi je však vlkodlak stále z části člověk, který bojuje svůj niterný konflikt proti zvířecímu démonu, který jej posedl a zpravidla o úplňku se dostává napovrch a přebírá kontrolu. To je také námětem filmových adaptací jako je Americký vlkodlak v Londýně nebo Společenství vlků. Postupně však i vlkodlaci přesedlali z role záporáků či tragických postav do hlavních rolí a získali nad svými schopnostmi kontrolu, která jim umožnila svou nadpřirozenou sílu využívat k dobru ostatních, jak to můžeme vidět například v americkém seriálu Teen Wolf. Je tedy vidět, že vlkodlak v našich představách prošel docela řádný kus cesty.

https://www.fxcreator.pro/

Nyní se podívejme na to, co nám o vlkodlakovi říkají mýty. Krom již zmíněného krále Lykaona máme středověké pověsti, v nichž figurují vlci, obvykle jako stoupenci zla a temnoty, divoké přírody jejímž protipólem je pes. František z Assisi je zpodobován v doprovodu vlka, kterého ochočil. Jinak je však vlk vyobrazován jako symbol ďábla, který ve vlčím rouchu obchází Kristovo stádo věrných oveček. Ze středověkého folklóru si jistě vybavíme bestii z Gévaudanu, která v 60. letech 18. století terorizovala okolí francouzského městečka Gévaudan. Nakonec se ukázalo, že šlo o vlka, kterého zabil lovec Jean Chastel. Ačkoliv šlo o divokého vlka, pověsti záhy udělaly ze zvířete obávanou stvůru, vlkodlaka, jenž byl skolen stříbrnou kulkou. Je otázka, kde se vzala pověra, že jsou vlkodlaci zranitelní stříbrem, protože antické zdroje se o ničem takovém nezmiňují. Možné vysvětlení může ležet v astrologii, která stříbro spojuje s Měsícem, jehož svit má vlkodlakům pomáhat v transformaci a stříbro tak může na sebe vázat lunární energii.

Netvor z Gévaudanu

Netvor z Gévaudanu inspiroval samozřejmě umělce, asi nejzajímavější je ztvárnění ve výpravném dramatu Bratrstvo vlků z roku 2001, kde se za bestií skrývá skupina náboženských fanatiků, kteří zneužívají lidové pověry. Metalová kapela Powerwolf nazpívala píseň inspirovanou touto francouzskou legendou o podivném netvoru.

Krom kousnutí se člověk mohl vlkodlakem i narodit, zejména přišel-li na svět nohama napřed nebo měl-li zvláštně impozantní ochlupení. Lykantropie mohla být i dílem rodového prokletí. Další možností bylo pozření vlčí byliny, obvykle oměje, i když tato rostlina bývala i považována z ochranný prostředek proti vlkodlakům.

Krom prokletí však mohlo jít i o záměr. V šamanských technikách existuje forma transu, během něhož se šaman spojuje s duchem zvířete. Nemusí se jednat jen o vlka, často jde o jakéhosi animálního duchovního předka kmene, ale během tohoto stavu se medicinman chová značně podivně, obléká se do jeho kůže a napodobuje jeho chování. To mohlo rovněž stát za vznikem vlkodlačí legendy. Dodnes existují kulty, které s touto technikou pracují.

Film Wolf, 1994 - Jack Nicholson

Vlkodlak, jak nám jej vykresluje mytologie i popkultura, je čímsi, co nás fascinuje. Je spojením člověka a divokého tvora, který žije nespoután civilizací a jejími pravidly. Může nás děsit, ale zároveň nás fascinuje právě tím, že je stále spoután s nespoutanou přírodou, s níž jsme jako kulturní bytosti ztratili kontakt.