Slovanský upír

Je hluboká noc, kyvadlové hodiny právě odbily půlnoc. „Bim, bam,bim“, zní domem, který jinak tone v hlubokém, poklidném tichu. Všichni obyvatelé dávno spí, jen lehký vánek rozechvívá záclonu skrze pootevřené okno, neboť letní období s sebou přináší tropické noci a každá možnost ochlazení je vítána. V tom se za oknem mihne stín. Není to pták, spíš vypadá jako člověk, ale to je nemožné, okno je ve druhém poschodí! Pak do ložnice vstoupí postava, přízračně bledá, splývá s okolní temnotou. Nakloní se nad nic netušící spící dívku a zlehka k ní přiblíží své rty, které se záhy zbarví do ruda. Stejně jako se objevil, tak nezvaný návštěvník i mizí. Jedinou stopou po jeho přítomnosti zůstaly dvě drobné ranky na dívčině krku.

Upír Nosferatu, 1922

Nějak takto si naši předkové představovali návštěvu nemrtvého, vampýra, bytosti noci. Kde se však tato postava vzala? Její kořeny sahají do naší dávné minulosti, až ke starým Slovanům, kteří ve svém folkloru věřili, že duše těch, kteří zemřeli násilnou smrtí se po smrti vrací, aby čerpali životní sílu ze svých pozůstalých. Taková představa byla vlastní i řadě dalších civilizací, například Řekové věřili v existenci empúsy, ženské bytosti živící se krví nemluvňat. Slovanští vampýři byli velmi podobní, čili ohavně znetvořené lidské tělo, jak jsme to mohli vidět například v původním filmu Upír Nosferatu z roku 1922. Napuchlá mrtvola s odhalenými zuby má svůj předobraz ve stavu posmrtné ztuhlosti. V tomto stavu se kůže a dásně stáhnou, což vyvolává klamný dojem, že zuby, nehty a kůže rostou. Takový jev jen utvrdil pověrčivé venkovany v přesvědčení, že mrtvola stále žije svým vlastním, nečistým způsobem.

Nosferatu - soudobé umění k prodeji na drakkaria.cz

Upíři se stali obávanou bytostí, často spojovanou s nemocemi (například s morem), což vedlo k hromadným honům na nemrtvé za časů pandemií. K hledání nemrtvých se užíval kůň, na kterém měla dle tradice sedět panenská dívka. Hrob, u kterého se bělouš zastavil, měl v sobě ukrývat nemrtvé zlo. K jeho likvidaci bylo nutno probodnout srdce osikovým kůlem, oddělit hlavu a naplnit ji květy česneku, či tělo spálit a popel rozsypat do tekoucí vody. S příchodem křesťanství byli slovanští upíři (či též strigoi) spojováni se satanem, čarodějnicemi a dalšími reprezentanty pekla. Tím se také vytvořil další mýtus, podle něhož bylo možné upíry zahnat posvátnými předměty, křížem, svěcenou vodou apod. Ohledně denního světla se původně soudilo, že upíra pouze vrátí do jeho formy nebožtíka, ale ihned po západu Slunce upír může opět povstat. Teprve velmi později vznikla představa, že sluneční svit upíra spálí na popel.

Největší vliv na utvoření upírského mýtu měl román Brama Stokera „Drákula“, který literárně ztvárnil nejslavnějšího upíra současnosti – Drakulu, vlastním jménem Vlada Tepeše, rumunského knížete. Ten proslul svými poněkud brutálními metodami nakládání s vězni, které nechal zaživa nabodnout na kůl (od toho jeho přídomek „Napichovač“). Přídomek Drakula získal od otce a jednalo se o Dračí řád založený nám známým císařem Zikmundem. Dračí řád bylo vyznamenání pro obránce křesťanského světa a nebylo tedy ničím démonským, jak nám to líčí pozdější folklór, který spojuje Draka s biblickým ďáblem. Byl tedy Drakula opravdu takový surovec, za jakého jej považujeme? Odpověď zní, že velká část jeho životního příběhu byla zcela jiná, než jak nám jej vylíčil Stoker. Vlad III. Tepeš nebyl krvežíznivá zrůda, za jakou jej považujeme. Byl to člověk své doby, který se snažil ubránit svou vlast, Valašsko, před nájezdem Turků vedených Mehmedem II., kteří se rovněž příliš nerozmýšleli užít násilí. Z toho hlediska je třeba knížete Tepeše ospravedlnit, nebyla to nemyslící zrůda lačníci po krvi, jak ji vylíčil Stoker. Ano, dovedl být krutý, ale žil v době, která rozhodně nebyla zalitá mírem a láskou. V samotném Rumunsku je Tepeš vnímán jako národní hrdina a sami Rumuné vnímají upírskou legendu kolem jeho osoby jako znesvěcení jejich národního hrdiny.

Vlad Taupesh - soudobé umění k prodeji na drakkaria.cz

Samotný Storker původně vůbec neuvažoval o Drakulovi jako hlavní postavě svého románu. Jeho předlohou měla být česká kněžna Eleonora Amálie von Schwarzenberg z Českého Krumlova, o které se tradovalo, že se stala upírem. Ve skutečnosti trpěla chudokrevností, ale její poddaní prostě zvolili poněkud zajímavější vysvětlení ve formě vampirismu. Pro nás to může být zajímavé v tom, že i světově známý román má svou českou stopu.

Eleonora Amálie Magdalena ze Schwarzenbergu

Další, co nás v oblasti historie upírů může zajímat, je „život“ těchto nadpřirozených nebožtíků v popkultuře. Představu upířího aristokrata rozpracoval John Polidori v povídce Vampýr. Tím se upíři stali oblíbeným literárním námětem. Z původních padouchů postupně získávali další úlohy. James Malcolm Rymer v povídce Upír Varney vytvořil postavu nešikovného upíra, čímž přispěl k tomu, že se z upírů stali komické postavy a nakonec i kladní hrdinové více méně kvalitních nadpřirozených romancí. 

Na závěr bych rád ještě pár legend, které se k postavě upíra pojí. Zejména je to mýtus, že se upír neodráží v zrcadle, což má původ v tom, že podle křesťanské verze mýtu nemají upíři duši, která by se odrážela v zrcadle. Další pověrou byla víra, že upír nemůže překročit tekoucí vodu, což má v původ v biblické tradici, v níž Bůh nechal očistit tvář země potopou. Voda tak byla vnímána jako element, který odpuzuje zlo. Proto se také čarodějnice ve středověku ponořovaly do řeky a pokud se neutopily, bylo to vnímáno jako důkaz, že jsou spřízněné se Satanem, neboť voda jako čistý živel odmítá přijmout cokoliv zlého. S tím, jak se upír těšil zájmu literátů a filmařů, se jeho podoba, zvyky i schopnosti měnily. Například zázračná rychlost, s jakou se pohybují protagonisté ságy Stmívání, je moderním výmyslem. Původní upíři sice byli schopni měnit svou podobu v netopýra, vlka či krysu, ale rozhodně se nemohli pohybovat jako rozmazaná šmouha. To je taková malá ukázka, v čem se postava upíra proměňovala. V dalším článku se podíváme na mytologické soupeře těchto zubatých fešáků, vlkodlaky.