Jan Roháč z Dubé

Jan Roháč z Dubé

Historii píší vítězové, tvrdí se, ale někdy se svého uznání dočkají i ti, kterým osud za jejich života úplně nepřál. Jednou z takových osobností byl i Jan Roháč z Dubé. Jak nám napovídá jeho jméno, pocházel ze šlechtického rodu, konkrétně rytířů z Dubé. Jelikož se ve středověku matrika nevedla, nemáme úplně jasně historicky podchyceno, kdy se Jan narodil, odhadem můžeme soudit, že to bylo někdy kolem roku 1374. Podobné spekulace se vedou ohledně jeho rodiště, na což si dělá nárok hned několik míst, včetně tvrze Litouň, hradů Leštno a Dubá.

První určitou stopu o samotném Janu Roháči máme v Popravčí knize pánů z Rožmberka, kde se dozvíme, že husitský hejtman začínal svou vojenskou kariéru jako potulný lapka. Na druhou stranu musíme uvést, že na středověké poměry bylo celkem normální, když chudší šlechtic působil jako potulný rytíř, který válčil za bohatšího pána a v jeho rodových barvách. 

Velká část české šlechty přešla na stranu Husovu, většina z ideologických důvodů, ale někteří i proto, že si uvědomili možnosti, které pro ně představovalo po hmotné stránce. Ostatně katolická církev disponovala značným bohatstvím, které mohlo pod záštitou nové pravdy změnit majitele. 

Z majetkových knih víme, že Jan Roháč uplatňoval v letech 1398 až 1406 panská práva nad obcemi Mančice a Milotice, ale na rozdíl od katolické šlechty se ke svým nevolníkům choval dobře a rolníky nedřel do úmoru jako jiní páni. Roku 1416 pak zakoupil dům na Novém Městě pražském, taktéž se věnoval dobročinnosti mezi místní chudinou a pro mnohé pražské mistry řemeslníky se stal vítaným mecenášem, který podporoval vznik rukopisných děl, zejména opisy Husových děl.

Pečeť Jana Roháče z Dubé

Dobové kroniky nám vypráví, že roku 1420 se Jan Roháč účastnil obléhání Lomnice nad Lužnicí, kterou tehdy ovládal prokatolický Oldřich z Rožmberka. Lomnice byla strategicky významným bodem, jehož ovládnutí by poskytlo vítězné straně značnou vojenskou výhodu. Zdejšímu hradu poté velel pán z Rožmberka a to až do roku 1421, kdy hrad vyplenilo katolické vojsko pod velením Lipolta I. z Krajku. Po těchto událostech dal Žižka znovu zbudovat hradní zdi a valový systém, který měl podpořit vojenský význam místa.

Hrad byl znovu obklíčen sklonkem roku 1435 katolickou armádou, která pevnost opět dobyla a pro jistotu i srovnala se zemí, aby ji kališníci nemohli opravit a znovu použít jako opěrný bod své vlastní armády.

Význam Jana Roháče je možná sporný, nicméně ne zanedbatelný. Čáslavský sněm, který proběhl 3. až 7. června 1421 a na němž se setkali zástupci obou křídel husitů (umírnění Pražané a radikální Táborité) spolu s katolickou stranou. Hlavně se zde rokovalo o uznání čtyř artikul pražských (z nichž nakonec vzešla jakási kompromisní verze zvaná Basilejská kompaktáta podle místa koncilu, kde se katoličtí a utrakvističtí teologové dohodli na uznání některých věroučných článků, zejména přijímání pod obojí pro vyznavače kalicha). Jakou roli tu však hraje postava pána z Dubé? Inu, Jan Roháč byl jedním z příslušníků husitské šlechty, kteří se sněmu účastnili. Někteří historikové z toho usuzují, že tou dobou Roháč zaujmul místo husitského hejtmana po zesnulém Mikuláši z Husi, který zemřel 24. prosince 1420 po nešťastném úrazu po pádu z koně.

Jan Roháč z Dubé - Alfons Mucha

Jan Roháč je v naší historii postavou, jejíž životní osud je hořký, ačkoliv si ho nijak nezasloužil. Nebo možná trochu ano, záleží na úhlu pohledu. Jak bylo vysvětleno v kapitole věnované spanilým jízdám, české království během válek husitů s křižáky, které na ně posílal papež, ekonomicky upadaly, což nebylo dobré pro nikoho. Umírněná část husitů, sídlících v Praze (proto se jim říká pražané), se dostávala do konfliktu s radikály, ať už z řad táboritů či orebitů, což byli husité z východních Čech, jejichž centrem byl Hradec Králové, ačkoliv samotný název si vypůjčili od kopce Oreb poblíž Třebechovic, kde se poprvé masově shromáždili. Podstatné však je, že utraquistické hnutí bylo vnitřně rozděleno na dvě skupiny. Jedna měla válčení už plné zuby a chtěla s tím vším prostě skončit. Háček byl v tom, že někteří radikálové se nehodlali spokojit s kompromisem s katolickou stranou, který vnímali jako svatokrádež a zradu na dědictví velkého reformátora Jana Husa.

S srpnu 1421 katolická armáda oblehla Lomnici, která sice zmobilizovala domobranu, ale ta by na odražení nepřátelské armády nestačila. Jan Roháč požádal o pomoc své souvěrce a Žižka poslal městu na pomoc jednotky vedené Lipoltem z Krajku, které kruciátu odrazilo. To přimělo Jana z Rožmberka, aby 1423 opustil Lomnici a po boku Jana Žižky dobil s táborským vojskem Hradec Králové, po jehož dobití zformoval nové vojsko, s nímž porazil 4. srpna 1423 Pražany pod velením Diviše Bořka z Miletína v bitvě u Strachova dvora.

Jak to tak bývá, husité se spolu nedokázali domluvit jinak, než násilím. Velká škoda. Inu, věčná škoda, ale taková je zřejmě lidská povaha. Takže pražané se spojili s doposud nenáviděnými katolíky a tato podivná aliance se střetla s vojsky táboritů a orebitů v bitvě u Lipan 30. května 1434. Bitva probíhala standardně jako všechny vojenské konflikty kališníků s katolickými armádami. Radikálové se opevnili za vozovou hradbou, ale pražané předstírali útěk, což radikálové považovali za jasné vítězství a jali se prchající vojáky pronásledovat. Jenže zde padla pomyslná kosa na kámen, protože jakmile táborité opustili bezpečí své barikády, vpadla jim do zad spojenecká armáda katolíků a umírněných kališníků.

Jenže to nebyl úplný konec, spíše začátek konce. Stále zde zůstávala skupina radikálů, kteří viděli v následujících událostech dílo ďábla a příznaky blížící se apokalypsy, čili posledního soudu. Jedním z těch, kdož odmítali odložit meč, byl i Jan Roháč z Dubé, který se spolu s dalšími odhodlanými bojovníky opevnil na svém hradě, jemuž dal v duchu tradice biblické jméno – Sion. Biblický Sion byl sídlem krále Davida, o kterém napsal velmi pěkný a vypovídající román Joseph Heller pod názvem „Bůh ví“. Nutno dodat, že hrad Sion obýval pán z Dubé již nějakou dobu, konkrétně již od sklonku roku 1435 a pořádal odtud, opět v duchu tradice, loupeživé výpravy do okolí. Když však přepadl obchodníky s vínem, králi Zikmundovi došla trpělivost. Přeci jen sáhnout někomu na oblíbený mok, to se nedělá, že ne?

A tak milý Jan Roháč mohl v květnu 1437 uvítat u hradeb svého hradu královskou armádu Zikmunda Lucemburského vedenou Hyncem Ptáčem, která podle některých informací obléhala hrad čtyři měsíce, což dělá táborskému hejtmanu skutečně čest, ačkoliv kdyby využil Zikmundovu nabídku a dobrovolně se vzdal, dost možná by se mu dostalo mnohem mírnějšího zacházení. Zikmund totiž nadále zůstával u českých šlechticů značně nepopulární a královská vojska postrádala potřebnou sílu k přímému frontálnímu útoku. Z toho důvodu se velitel královské armády snažil nejprve s pánem z Dubé diplomaticky domluvit. K tomu žel nakonec nedošlo, ježto posádka Sionu odmítala uzavírat s katolickými psy kompromis, zřejmě doufajíc v nějaký ten zázrak, který by je z jejich svízelné situace zachránil.

Jenže Zikmund nebyl jediným, komu pán Sionu ležel v žaludku. Pifku na něj měli i samotní Uhrové, jejichž obchodníky Roháč okradl. Uherské vojsko se tak přidalo k vojsku českého krále a Ptáče neměl jinou možnost, než vést přímý útok proti hradbám Sionu. Nutno dodat, že Roháč byl samotným útokem zaskočen (dobové kroniky líčí, že zrovna obědval), taktéž jeho lidé, takže hrad se velmi rychle stal kořistí královských.

Hrad Sion

Hynce Ptáče se sice původně chtěl s Janem Roháčem domluvit, jenže když táborský hejtman odmítl královskou nabídku, rozhodl se z něj udělat Zikmund Lucemburský exemplární výstrahu všem radikálům z řad kališníků, kteří by měli stále ještě zálusk dělat potíže. Jen tím se dá vysvětlit, proč byla poprava Roháče z Dubé tak drasticky krvavá. Ve své podstatě se jednalo o politické divadlo, které mělo všem Zikmundovím protivníkům do očí jasně říct, jak dopadnou, když se proti pověstné „Lišce ryšavé“ postaví. Tělo pána z Dubé neslo jasné stopy mučení (kronikáři se zmiňují o otevřených ranách, což bylo neobvyklé i na právo útrpné, v němž bylo navzdory obecně zažité představě zakázáno prolévat krev vyslýchaného) a samotný převoz odsouzence ze šatlavy na šibenici byl jistou formou divadla, jež mělo zpupného husitu co nejvíce znemožnit.

Spolu s dalšími padesátijedna společníky byl Roháč 9. září 1437 oběšen na čtyřpatrové šibenici, aby všichni dobře viděli, jak dopadnou protivníci krále. Podle pověsti, která však pravděpodobně bude jen dobovou invencí, měl být oběšen na zlatém řetězu a navíc se zlatými řetězy kolem rukou a kotníků. Historicky věrohodně však zní jen rudý plášť, v němž měl Roháč vystoupat na popraviště. Rudý háv měl odkazovat na jeho šlechtický původ. Rovněž šlechtický erb (dle historické rekonstrukce) měl červené pozadí s bílou figurou.

Rodový znak Jana Roháče z Dubé

Nyní se na závěr zamysleme nad samotným Jan Roháčem z Dubé. Na jedné straně je velmi snadné vnímat ho jako oběť osobní pýchy, ale musíme vzít v úvahu, že pro mnohé kališníky představovala bazilejská kompaktáta, notně okleštěné původní požadavky utraquistů, nikoliv kompromis, ale zradu na původní ideji, s níž desítky prostých i urozených šli do boje za lepší budoucnost a Boží věc. Pro nás, lidi 21. století zvyklé uvažovat v duchu sekularismu, je obtížné se vžít do cítění středověkého člověka, jenž na svůj život nazíral optikou víry v Boží soud a jehož největší obavou byla ztráta vlastní cti a věčné zatracení. Pokud tedy chceme pochopit motivy lidí jako byl pán z Dubé, musíme brát vážně i otázku ideologie. V této perspektivě se nám Roháč nebude jevit jako nabubřelý fanatik, ale jako člověk, jenž zkrátka následoval své morální zásady, pro které byl ochoten přinést i oběť nejvyšší.