Obléhací válka ve středověku II.

Umění obléhací války středověku čerpalo z dědictví antiky, a i když muselo některé metody a stroje znovu objevovat a v některých případech i zdokonalovat, pořád stavělo útočné postupy na strojích charakteru tzv. mechanické artilerie. Větší inovativní prvek představoval až vynález střelného prachu.
Zatímco na dálném východě byl střelný prach známý již od 11. století v Číně, v Evropě je povědomí o něm spolehlivě doloženo až ve druhé polovině 13. století, kdy první doložený recept na výrobu střelného prachu uvádí v roce 1267 anglický teolog a učenec s alchymistickými znalostmi, františkánský mnich Roger Bacon. První prokázané vyobrazení palné zbraně na černý střelný prach je však známo až z díla Waltera de Milemete, datovaného k roku 1326. Od této chvíle se pak napříč celým 14. stoletím začaly palné zbraně na černý střelný prach dále rozvíjet – svůj podíl na tom měla města, která disponovala vhodným základem pro vznik a rozvoj puškařského řemesla a v jejich prostředí se také zrodila nová řemesla sanytrníků a prachařů. Ti se naučili získávat základní klíčovou složku pro výrobu střelného prachu, tedy sanytr (ten byl původně do Evropy dovážen z východu) a s ním i prach samotný.
První známé vyobrazení děla ve středověku. Iluminace z díla Walter de Milemete "De Nobilitatibus, Sapientii et Prudentiis Regum", 1326. Wikimedia Commons
První děla různých ráží se vyvíjela už v průběhu 14. století a již zdárně sekundovala mechanické artilerii při útoku i obraně opevněných míst, zatímco ruční palné zbraně – hákovnice, píšťaly a první primitivní ručnice byly ve svých začátcích méně smělé. Význam všech palných zbraní však od počátku 15. století dále narůstal. Palné zbraně, děla i ručnice, již figurovaly ve válkách mezi polskými králi a Řádem německých rytířů, v lokálních válkách v německých zemích Svaté říše římské, v závěrečném období stoleté války ve Francii a samozřejmě v husitských válkách v Českém království, tedy na území dnešní České republiky. Palné zbraně se čím dál častěji objevovaly i v polních bitvách, avšak nejvíce ceněné byly během obléhání.
Střelba z jednoduché ručnice či píšťaly. Bellifortis, Konrád Kyeser, cca 1402. Wikimedia Commons
Co to znamenalo pro dosavadní postupy v obléhací válce? Jejich základ zůstal v zásadě stejný – obléhatelé stavěli tarasy na ochranu lučištníků, kušiníků a střelců z ručnic, budovali posuvné kryty, které používali během pokusů zasypat příkop či vyrazit bránu beranidlem. Nyní však začali poprvé budovat to, co pozdější názvosloví označí jako sapa neboli přibližovací zákop. S jeho pomocí se v této době snažili vybudovat palebné postavení pro děla co nejblíže nepřátelského opevnění, aby byla střelba vedena na co nejkratší vzdálenost a byla maximálně účinná. Stále více se experimentovalo s municí, takže vedle kamenných a olověných koulí se začaly objevovat pokusy o střelbu železnými kulemi či kompozitními střelami, kdy bylo do olověné kule zalito tvrdé jádro z kamene či železa a výsledný výrobek měl tak podobný efekt jako moderní tzv. průbojné střely. Palné zbraně se postupně dostávaly i do vojenských teoretických spisů, jakým byla například známá kniha Konráda Kyesera Bellifortis. Vedle toho se experimentovalo s prvními zápalnými střelami a střelami k ničení živé síly s velkým rozptylem. Mechanická artilerie z bojišť nezmizela a používala se souběžně s děly, třebaže význam velkých praků během 15. století stále více klesal. Pěkné ukázky takové spolupráce staré a nové artilerie najdeme například v husitských válkách. Když Pražané obléhali Nový Hrad u Kunratic v zimě na přelomu roku 1420 a 1421, nasadili do boje 3 velké praky (snad trebuchety) a blíže neurčený počet děl. Během obléhání použili i onu zmíněnou sapu. Výsledkem intenzivní palby byla totální destrukce střech a ochozů, což obránce donutilo ke kapitulaci. Jiným příkladem může být obléhání hradu Karlštejna, proti němuž husité nasadili do takřka křížové palby 4 velké praky, 5 velkých děl a asi 38 děl malé a střední ráže. Karlštejn však husitům na rozdíl od Nového hradu odolal.
Velký obléhací stroj - prak trébuchet (též blida). Bellifortis, Konrád Kyeser, cca 1402. Wikimedia Commons
Přesné dělení palných zbraní podle dnešních měřítek nelze samozřejmě uplatnit na první palné zbraně středověku, přesto je však můžeme podle funkce rozdělit do několika skupin. První skupinu tvoří těžká obléhací děla, tzv. bombardy, jejichž ráže se pohybovala mezi 300-900 mm. Používala se k ničení opevnění včetně zdiva. Druhou skupinu představují děla střední ráže (houfnice), která se mohla pohybovat od 160 mm až po 300 mm. Třetí skupinu představují lehká děla ráže 40-150 mm (tarasnice). Lehká a střední děla se dala použít jak při obléhání, tak v polní bitvě a zaměřovala se již hlavně na živé cíle. Pokud byla použita během obléhání, používala se k ničení dřevěných prvků opevnění, ochozů a střech. Poslední skupinu tvoří ruční palné zbraně pěchoty – píšťaly a hákovnice, osazené na primitivních dřevěných násadách či ložích, a ručnice, které v průběhu 15. století dostaly hrubou dřevěnou pažbu, připomínající pažbu pozdějších pušek.
Většina děl měla po dlouhou dobu pevné lafety a převážet se musela rozebraná na vozech. Teprve u děl střední ráže se během 15. století objevila kola, která umožňovala manipulaci přímo na bojišti a někdy i přepravu tažením za koňmi, třebaže i tato děla se ještě dlouho vozila rozebraná na vozech.
Jako munice sloužily u největších děl a u některých středních děl kamenné koule, u středních děl s menší ráží a ručních zbraní olověné kule nebo válečky. Zpočátku byla většina hlavní palných zbraní kovaná ze železa, avšak postupem doby se začaly dělové hlavně odlévat z bronzu a doložené jsou i krátké bronzové hlavně pro některé ručnice. Tyto hlavně samozřejmě ještě neměly drážkování, což se negativně projevovalo na přesnosti střelby.
Stahování padacího mostu během dobývání. Obránci jsou vybaveni dělem. Bellifortis, Konrád Kyeser, cca 1402. Wikimedia Commons
S koncem středověku a počínajícím novověkem po roce 1500 mechanická artilerie zcela vymizela a technologie výroby děl, odlévaných z bronzu se stále zdokonalovala. Zdokonalovaly se i techniky obléhací války, ale to už je jiný příběh...
Související produkty
A co číst dál

Jan Roháč z Dubé
Jan Roháč z Dubé Historii píší vítězové, tvrdí se, ale…

Bojoví zajíci na stránkách iluminovaných rukopisů
Známe hodně vyobrazení “zlých” zajíců na stránkách středověkých iluminovaných rukopisů, kde zajíci stínají lidem hlavy, osedlali psy nebo šneky, dělají různé neplechy ....

Jan Žižka z Trocnova a Kalicha - óda na geniálního vojevůdce
Patří mezi nejvýznamnější středověké vojevůdce evropské a české historie - Jan Žižka z Trocnova (cca 1360 – 11. října 1424) se řadí mezi nikdy neporažené velikány světových bojišť. Proslavil se použitím vozové hradby, dokonalé obranné techniky. Jeho husitští vojáci hojně používaly střelnou zbraň - "píšťala", z tohoto slova se odvozuje i anglický název "Pistol".

Spanilé jízdy husitů, mýtus a realita
Spanilé jízdy neboli rejsy, byla velká tažení husitů za hranice Českého království.