První vítězství husitského hejtmana Jana Žižky

První vítězství husitského hejtmana Žižky

Pražskou defenestrací skončila doba, kdy husité hájili své myšlenky nenásilnou cestou. Situace gradovala. Husité cítili, že je zapotřebí dělat víc než jen mluvit. Stejně tak katolíci vnímali nutnost učinit přítrž kacířství. A tak se ještě roku 1419 začal psát Jan Žižka dějiny husitských válek...

Žižka přichází

Poté, co v listopadu 1419 skončily v Praze boje mezi venkovskými radikály a husitskou šlechtou, byl mezi znesvářenými stranami uzavřen mír. Houfy venkovanů musely opustit Prahu, a proto zamířily do jiných českých měst, např. do Slaného, Loun či Písku. S vývojem v Praze nesouhlasil také Jan Žižka, který město dobrovolně opustil a přidal se ke skupině, která se rozhodla nalézt útočiště v Plzni, kde držel moc radikální kněz Václav Koranda, který předpovídal druhý příchod Krista na únor 1420. Mnozí věřili, že pokud to nemůže být Praha, pak to bude právě Plzeň, která se stane centrem husitství.

Jan Žižka na obraze Adolfa Liebschera, 1904 s palcátem v ruce

První vítězství

Žižka se rozhodl odpor nepřátel zlomit. Asi patnáct kilometrů od Plzně se 12. prosince 1419 poprvé střetl s nepřítelem tváří v tvář: „Když jednou Žižka vytáhl z Plzně k Nekmíři s necelými třemi sty pěších a se sedmi vozy, na kterých vezl zařízení k boření zdí, dostihl ho na cestě pan Bohuslav, který měl přes dva tisíce jízdních i pěších. A tak zaútočil na Žižku s jízdním houfem a myslel, že je všechny na hlavu potře. Ale Žižka ho odrazil od vozů a zabil Hynka z Nekmíře. Pak táhl dál svou cestou a tu noc pobořil tři opevněné tvrze.“ Tak popisují Staré letopisy české Žižkovo první, trochu opomíjené vítězství u Nekmíře, kde poprvé úspěšně použil vozovou hradbu.

Geniální lest

Husitům, vedeným Žižkou a Břeňkem Švihovským, byl umožněn volný odchod z Plzně. Kolem čtyř stovek mužů, žen i dětí se po rozbahněných cestách vydalo k Táboru. Konvoj s dvanácti vozy postupoval obezřetně a vyhýbal se hradům katolických pánů i větším městům. Riziko bylo příliš velké na to, než aby riskovali střet. Přesto se mu migrující husité nevyhnuli. Bohuslav ze Švamberka, kterého Žižka porazil u Nekmíře, cítil možnost odplaty. Husitský voj sledoval a zároveň nechal přivést další posily. Tato skutečnost však husitům neunikla. Nutno poznamenat, že tehdy u Sudoměře, 25. března 1420, nebyl vůdcem výpravy Žižka, ale Břeněk Švihovský z Riesenburka. O tom, že by Žižka převzal ve chvíli krize nemáme žádný důkaz, lze to však předpokládat.

Žižka v čele husitského vojska (iluminace z Jenského kodexu)

V bitvě u Sudoměře Žižka poprvé vyjevil své strategické schopnosti a cit pro výběr místa bitvy. Bylo jasné, že zaútočit s hrstkou mužů, v doprovodu žen a dětí, by byla sebevražda. Proto Žižka zvolil postavení na hrázi mezi vypuštěným bahnitým rybníkem Škaredým a plným rybníkem Markovcem. Boky vozové hradby tak byly skvěle chráněny, bahnitý terén měli husité i v zádech. Výběrem takového místa jednal Žižka proti zvyklostem tehdejšího válčení a to mu také přineslo vítězství. Nepřítel mohl útočit pouze čelně proti vozové hradbě a v omezeném počtu. Početní převaha byla k ničemu. Vojsko Bohuslava ze Švamberka, společně s královskou hotovostí města Písku a strakonickými johanity, se dostalo do pasti, z níž nebylo úniku.

Bitva u Sudoměře

Útočící rytíři na koních nemohli na úzké hrázi manévrovat, tlačili se jeden na druhého. Husité je stříleli jako zajíce z vozů. Podpůrný útok přes rozbahněné dno rybníka dopadl podobně. Těžcí koně i obrněnci uvázli v bahně. Po vítězné bitvě, v níž padl husitský vůdce Břeněk Švihovský, odvedl Žižka přeživší do Sezimova Ústí. Patrně pod jeho vlivem se jihočeští husité vzápětí přesunuli na strategické místo pobořené pevnosti, kde založili město Tábor.