Zpět do e-shopu

Druhy gladiátorů

Druhy gladiátorů
Antika Sobota, 6. červenec 2024

Gladiátor nebyl pouze jeden. Kolik druhů byste v aréně našli?

Dějiny poznaly mnoho různých typů válečníků z arény, souhrnně označovaných jako gladiatores - muži s mečem. Ani zdaleka však neprovázel všechny gladiátory do arény pouze meč. Pro pobavení publika se postupně vyvinuly divácky atraktivní druhy zápasníků,stylizovaných buď do dávno porobených nepřátel nebo zpola mytických bytostí.

Konkrétní typ gladiátora se většinou označoval podle zbraně či části výzbroje. Ještě za  republikánských dob Římané sledovali zápasy galla, thráka a samnity, nešlo však o etnické  válečníky, ale o pojmenování podle druhu výstroje a zbraní, které gladiátorům připadly po římských vítězstvích ve válkách s těmito národy. Bojové umění, které tyto typy předváděly, bylo natolik úspěšné, že se prosadilo i za císařství, avšak ty, kteří jej v aréně předváděli, již charakterizovala jiná jména.

Rybí muž proti rybáři

Velmi silné zastoupení měl v arénách typ thrák thraex, jenž byl vybaven thráckým krátkým zakřiveným mečem a malým kulatým či čtvrhranným štítem. Jeho přilba byla uzavřená a lze ji snadno identifikovat podle hlavy gryfa, připevněné na předním konci hřebene přilby. Thrákova pravá paže byla kryta rukávem z kovových plátů. Thrákovým protivníkem často býval  hoplomachus, thrákovi výstrojí podobný, avšak vyzbrojen krátkým římským mečem gladiem, kulatým bronzovým štítem a dlouhým kopím. Přilbu hoplomacha zdobila pera. Právě on byl zřejmě nástupcem samnity, jehož účast v aréně pozbyla politického významu. Druhým častým soupeřem thráka byl myrmillo, jenž vzešel z republikánských gallů. I on se svou výstrojí podobal thrákovi, přesto byl v aréně snadno odlišitelný, neboť jeho přilbu zdobil hřeben v podobě rybí hřbetní ploutve. Bojoval krátkým mečem a chránil ho velký podlouhlý štít.

gladiatorska-sica-thracky-kratky-mec-17293

Zbraň Thráka - sica, rekonstrukce: kovárna Drakkaria

Bojovníkem, jenž byl stvořen pro efekt a pobavení publika, byl retiarius, nahánějící s pomocí  sítě a trojzubce „rybího muže“ myrmillona. Retiarius býval obvykle urostlý pohledný muž, jen lehce  chráněný, s kovovým štítem na levém rameni proti úderům meče zprava, jehož hlavní zbraní byla tři metry široká síť - rete, upevněná provazem k zápěstí, s níž mohl svého protivníka zneškodnit. Smrtelnou ránu však zasazoval dýkou.

Snadno rozpoznatelní soupeři.

Naopak retiariovým protivníkem byl secutor, fakticky speciálně modifikovaný myrmillo se stejnými zbraněmi i výstrojí, avšak jinou přilbou. Ta byla kulovitého tvaru, hladká s kulatým hřebenem a velmi malými kulatými průzory, čímž bylo vidění secutora značně omezeno. Výhoda byla v tom, že retiariova síť po přilbě sklouzla a zuby trojzubce nepronikly hledím.

Secutor

Vedle thraexe, myrmillona, retiaria a secutora, kteří představovali nejčastější typy gladiátorů bojující v arénách, vystupovaly i další specializovaní gladiátoři. Jedním z nich byl provocator, lehce identifikovatelný podle dlouhého hranatého štítu, krátkého legionářského meče, chrániče na levé noze, kam štít nedosáhl a malým hrudním pancířem (cardiophylax). Přilba provocatora se  podobala secutorově, byla však po stranách zdobena pery a měla větší průzory. Provocatoři většinou bojovali proti sobě. Aréna také poznala gladiátora zvaného dimachaerus, jenž bojoval se dvěma meči, sagittarius, což byl lučištník a equitus – jezdec. Zvláštní kategorii pak tvořili tzv. essedarii, kteří bojovali po vzoru Britonů na válečných vozech. Objevovali se i další, méně častí, jejichž specifikem byla především zbraň.

Cesta šampióna

Život gladiátora nebyl snadný. Pro většinu z nich vedly z arény pouze dvě cesty. Jedna procházela branou zvanou Libitinaria, kterou se z arény odnášeli mrtví a druhá skrze získání dřevěného meče (rudis), odznaku svobody, který mohl obdržet jen skutečně dobrý bojovník. Jen málokterý gladiátor se však mohl pyšnit označením rudiarius. Šance, že gladiátor bude moci odejít na odpočinek, byla nižší než u legionářů.

Gladiátoři začínali svou dráhu kolem 17 let života, většina z nich byla zabita mezi 18 a 25 lety. Pokud gladiátor přežil a dosáhl mnoha vítězství, mohl získat svobodu. Po třicátém roce života již mohl být zasloužilým veteránem. Některý se usadil, jiný bojoval dál a další si otevřel vlastní gladiátorskou školu. Základním předpokladem však bylo přežít.

Soška gladiátora

Bronzová soška gladiátora v Britském muzeu. (foto: Jan Hrdina)

Ženy v aréně

Gladiátorské zápasy nebyly jen doménou mužů, i když převažovaly. Z antiky se rovněž dochovaly zprávy o ženách – gladiátorkách. Odborníci předpokládají, že zápasy žen nebyly seriózní součástí her, víme však, že některé ženy bojovaly z obdivu ke svým mužským protějškům dobrovolně. V případě otrokyň a zajatkyň platil opak. Reliéf z Halikarnassu uchovává svědectví o působivém zápasu dvou gladiátorek, Amazonky a Achillie, z 1. či 2. století.

Ženy bojovaly stejnými zbraněmi jako muži, avšak bez přileb. Nápis „apeluthèsan“ prozrazuje, že obě ženy bojovaly dobře a po klání čestně arénu opustily. Z dochovaných reálií však můžeme usuzovat, že šlo spíše o výjimku v krvavém sportu. Se zápasy žen nesouhlasil i císař Septimius Severus, neboť prý jsou urážkou mužských válečných ctností a roku 200 ženská klání zakázal.

Gladiátoři - ženy

Reliéf zachycující gladiátorky, 2. století. (foto: Jan Hrdina)

Jeviště smrti

Němými svědky krvavých gladiátorských klání jsou dnes jen ruiny kdysi výstavných amfiteátrů, z nichž ten největší se nalézá v Římě. Římské amfiteátry vznikly na základě řecké předlohy, odlišovaly se však tím, že rostly do výšky, zatímco Řekové využívali přirozeného terénu. První římské amfiteátry byly dřevěné a vznikaly v Itálii, s expanzí impéria však zakořenily i v provinciích a dnes jejich pozůstatky nalézáme od Británie po Přední Východ.

Aréna amfiteátru v Nîmes

Aréna amfiteátru v Nîmes. (foto: Jan Hrdina)

Nejznámějším amfiteátrem, v jehož aréně se odehrávala výpravná gladiátorská i mnohá podobná představení, je římské Koloseum, vlastním jménem však Amphiteatrum Flavium, podle jeho zakladatelů z císařské dynastie Flaviovců, Vespasiana a Tita. Koloseum, přezdívané tak podle kolosální zlaté sochy císaře Nerona v sousedství, bylo dokončeno roku 80 s kapacitou 50 tisíc diváků. V aréně byly rekonstruovány bitvy, konaly se tu hony na divoká zvířata i popravy a samozřejmě gladiátorské zápasy. Arénu dokonce bylo možné naplnit vodou a pořádat zde naumachie. Ve středověku Koloseum zčásti sloužilo jako kamenolom.

Colosseum

Amphiteatrum Flavium, známější jako Koloseum, Řím. (foto: Jan Hrdina)

A co číst dál