Keltské meče

Keltské meče

Keltové jsou jedním z prvních etnik, které se v Evropě severně od Alp objevují, byť skrze písemné zápisky svých jižních sousedů – Řeků a Římanů. Domovina Keltů se nacházela zřejmě ve střední Evropě.

Obraťme se k hmotné kultuře, kterou po sobě zanechali tito dávní obyvatelé. Zvláštní pozornost zaslouží keltské meče, které přinesly slávu keltským kovářům až na Apeninský polostrov a byly inspirací pro zrození bájného meče všech mečů – Excalibru krále Artuše. Keltský meč byl jasným symbolem moci keltské aristokracie a jeho vlastnictví bylo současně výsadou i závazkem. Keltská společnost neznala otrokářství, ne v té podobě jak se s ním setkáváme v kulturách Středomoří, nicméně fungoval zde velmi silný klientský vztah. Aristokracie třímala světskou moc a spolu s ní i povinnost bránit své „poddané“. Meč se často předával z otce na syna, stejně jako se předávala moc šlechty na potomky. O mnohých mečích se vyprávěly rozsáhlé příběhy, a vyprávějí se dodnes. Když byl roku 336 př. n. l. zabit makedonský král Filip II., stalo se tak údajně právě keltským mečem.

Meč byl častou obětinou Bohům, jak dokazují nálezy v rašeliništích a močálech. V takovém případě byl meč ohnut, aby jej nebylo již možné použít. Mnohem zvláštnější je zdobení mnoha mečů, které má figurální výzdobu. Zdá se, že meč byl často vnímán jako oduševnělý, jako živoucí bytost. Tomu odpovídalo i zdobení, které přebíralo zvířecí a rostlinné motivy. Ty měly zřejmě i spirituální význam a odkazovaly k různým mytickým postavám, jako např. k bohu-jelenovi Cernunnovi. Nicméně i přes tento rituální akcent zůstával meč vždy zbraní, tedy vojenským nástrojem. Keltové často bojovali z válečných vozů, ačkoliv jistě existovala i pěchota. Nicméně v obou případech byl meč spolu s kopím, oštěpem, štítem a šípy součástí vojenské výbavy, jak dokládají archeologické nálezy. Nejmladší nalezené keltské meče pocházejí z 1. století př. n. l.

V rámci pokročilé keltské metalurgie není ničím zvláštním, že převažujícím materiálem bylo železo. Ostatně to byli právě Keltové, kdo se zasloužil o rozšíření užívání tohoto kovu. Keltské kovářské umění obdivoval i samotný Caesar.  Keltský meč se tak stal symbolem kovářského umu Galů.

Nalezné meče byly do hrobů ukládány téměř vždy v plechové pochvě. Šlo o dvojbřité meče s mírně zaobleným a zaostřeným hrotem. Součástí meče byl dřík, ke kterému byla připevňována dřevěná rukojeť, a to pomocí jakýchsi železných nýtů. Pochva byla dvojdílná a složená ze dvou plechových částí a opatřená můstkem pro provlečení železného nebo koženého opasku. Na spodu byla pochva zakončena okrouhlým nákončím, které chránilo před možným poraněním.

Meč s pochvou vážil okolo 900 gramů (překvapivě málo) a jeho délka činila přibližně 1 m. Některé meče byly i dosti zkrácené na 55 cm. Dle vykopávek lze soudit, že každý meč byl kován na zakázku a individuální přání zákazníka. Platilo pravidlo: čím delší meč, tím vyšší společenské postavení.

Technologie výroby mečů se podrobila mnoha metalografickým expertízám. Rozšířeny byly nejen fajnové mečíky z prvotřídního železa a ocelovým břitem, ale i špatné výrobky z měkých želez.

Zvláštní typ keltské sečné zbraně představují antropomorfní mečíky, označované jako velitelské, jejichž rukojeti měly tvar písmene X a symbolizovaly lidskou postavu. Vrchol písmene X byl doplněn kuličkou nebo malou bronzovou hlavičkou. Takhle stylizované meče jistě neměly pouze účel zbraně jako prostředku k boji, ale jistě i mnoho dalších symbolik. Popsaný meč je typický pro tzv. laténskou dobu, která je pojmenována podle slavné archeologické lokality u jezera Neuchâtel v Alpách. Nejvíce podobně tvarovaných mečů se nalézá ve Francii a na Britských ostrovech. Podobné typy se však našly i v ČR (Klučov, Údrnická Lhota)

Gallský hrob u Sobčic (podle Píče, 1902)