O evropském mečířském řemesle

První meče vstoupily do historie střední Evropy spolu se znalostí odlévání bronzu na přelomu 2. a 3. tisíciletí př. n. l. a své místo si udržely až do nástupu starší doby železné v 8. století př. n. l., kdy se začaly objevovat meče ze železa. Umění jejich výroby však bylo teprve na začátku. Kovářská řemesla antického světa (a konkrétně starého Říma) byla již specializovaná podle povahy výrobků, které produkovala. Mečíře bychom mezi nimi našli pod jmény gladiarii a hastarii. 

Replika římského meče typu Gladius podle archeologických nálezů z Pompejí

Oproti tomu dobový popis případné specializace kovářských řemesel mezi Kelty a Germány nemáme. Kováři v oppidech a hradištích Doby železné a raného středověku museli být očividně univerzálně zručnými řemeslníky, schopnými vykovat jak užitné předměty a nářadí denní potřeby, tak i výstrojní součástky vojenského charakteru, zbraně a součásti zbroje.

Replika keltského meče podle archeologických nálezů z mladší doby železné

Jak středověk postupoval, postupoval i rozvoj jednotlivých specializací kovářského řemesla. Tyto se v západní a jižní Evropě v rozsahu 12.-13. století začaly sdružovat do prvních řemeslnických organizací – cechů. Jedním z těchto cechů byli i mečíři, kteří se již podle jména profese specializovali na výrobu mečů. Nebyli však jedinými řemeslníky, kteří dělali zbraně určené pro šerm. Souběžně s mečíři vznikaly i cechy nožířů, kteří vedle nožů a různých vykrajovadel pro potřeby řemesel a domácností vyráběli i zbraně – dýky a tesáky. Některé z tesáků se délkou čepelí (a tedy i celkovou délkou zbraně) blížily mečům, což bývalo důvodem, proč mečíři obviňovali nožíře, že jim fušují do řemesla. Takovéto spory pak mnohdy končily u soudů.

Od železné rudy k hotovému meči

Pracnost a délka výroby meče závisela z velké části na tom, do jaké míry si kovář (či později mečíř) musel materiál připravovat sám. V raných dobách Keltů se k tavbě železné rudy používaly jámové pece, dále kopulovité pece částečně zahloubené do svahu a tzv. šachtové redukční pece (menší), označované jako „dýmačky“. Raný a vrcholný středověk dále pracoval s podobnými šachtovými pecemi, které byly již o něco větší než ty předchozí, ačkoliv do opravdových vysokých pecí měly daleko. Konečným výsledkem hutních procesů bylo železo v podobě sekerovitých hřiven či hrubších tyčí, tzv. „šín“, které se stávaly pro kovářská řemesla výchozím materiálem. Kováři pracovali také s tzv. svářkovým paketem, který představoval další formu výchozího materiálu. Zhotovoval se svařením železných plátků různé tvrdosti do tvaru přibližně menšího hranolu.

A                                                 B

A: Replika vikingského meče volně inspirovaná vzorem S tzv. Petersenovy typologie

B: Replika meče z merovejského období nalezeného ve Finsku

Samotný hrubý výkovek základu mečové čepele byla práce přibližně na 8 hodin, nicméně spolu se všemi dalšími pracemi, které zahrnovaly vypracování břitů, výrobu jílce, kompletaci, broušení a leštění se celková doba výroby meče pohybovala kolem jednoho týdne – ovšem pokud hovoříme o jednoručním či tzv. dlouhém meči jednoduchého provedení. V rámci experimentální výroby replik bylo prokázáno, že například výroba raně středověkého jednoručního luxusního meče s damaškovou čepelí (tzv. svářkový damask) a bronzem zdobeným jílcem zabere více jak 200 hodin práce.  

Technické možnosti a kvalita

Jak kvalitní byl výsledek práce mečíře? Podmiňovaly jej samozřejmě technické možnosti daného historického období. Keltské meče bývaly obvykle spíše z měkčího železa, třebaže jsou doložené případy zbraní s ocelovými břity či se snahami o vytvrzení ostří, například pomocí cementace. Jak je ovšem doloženo i z textů antických historiků, meče Keltů se při boji s obrněnými římskými legionáři měly tendenci ohýbat a bojovníci je museli přímo v boji rovnat s pomocí nohy o zem. Germánské meče z pozdějšího období vykazovaly mnohdy větší tvrdost, ale neplatilo to vždy stoprocentně. Tehdy se také objevuje snaha kováním kombinovat pásky měkkého a tvrdého železa za účelem získání lepších vlastností čepele. Ta se posunula na vyšší úroveň v raném středověku v cca 9.-10. století, kdy mečíři ve franské říši skovávali pásky měkkého a tvrdého železa (oceli) zcela záměrně, aby docílili čepele s dobrým poměrem odolnosti, tvrdosti a pružnosti. Tento tzv. nepravý (též svářkový) damask zároveň vytvářel na čepeli při vyleštění vzory, které těmto zbraním přidávaly i na estetické hodnotě. Vrcholem bylo, když mečíř následně na takto připravené jádro budoucí mečové čepele nakoval břity z tvrdé oceli – tato praxe se uplatňovala i na meče, které měly jádro čepele z běžnějšího železa, a ne ze svářkového damasku. Nakovávání ocelových břitů na železné jádro byl ostatně způsob, jakým se zhotovovaly meče i v následujících staletích.

Dílna a krám s nabídkou mečů - překvapivě je neprodává mečíř (Schwertfeger), ale nožíř (Messerschmidt). Dřevořez, Jost Amman, 1568.

Meče na evropském trhu i v královských zákazech

Výroba mečů nebyla pouze lokální záležitostí pro potřeby místního regionálního trhu, ale ve velké míře i pro export. V Evropě raného středověku byly takto proslulé meče, vyrobené na území Franské říše – ať již se jednalo o území dnešní Francie či o německé země a Porýní. Nejpozději od vrcholného středověku se staly proslulými také mečířské dílny ve Španělsku (a zejména v Toledu) a v německém Pasově a Solingenu. Ovšem i jiná místa v Evropě dávala mečům označením původu dobrou pověst. O tom, že by české meče měly v cizině nějak výjimečnou proslulost, sice přímé doklady nejsou, avšak výrobky nožířů z českého království  – a tedy i tesáky – si jisté uznání za hranicemi získaly. Zprávy o českých a moravských mečířích máme převážně z větších měst. V období druhé poloviny 14. století a v první polovině 15. století působili mečíři například v počtech cca 10-15 osob v Praze, 4 v Kolíně, 3 v Táboře, 1-8 v Brně a 2-3 v Jihlavě. Vzhledem k tomu, že meč byl nejen vojenskou zbraní, ale i prostředkem osobní sebeobrany, to není nijak překvapivé. V této souvislosti je zajímavá skutečnost, že čeští mečíři většinou nepatřili k nejmajetnějším měšťanům a patřili spíše mezi střední a někdy i chudší vrstvy obyvatel měst.

Replika meče období pozdního středověku (cca 1350-1500) volně inspirovaná originály a vyobrazeními

Meče stejně jako ostatní zbrojní materiál patřily mezi strategicky cenné zboží, jehož vývoz se příležitostně stával předmětem panovnických zákazů – například v raném středověku byl ve Franské říši zakazován vývoz mečů na území skutečných či potenciálních nepřátel, tedy mezi Slovany a do Skandinávie. Peníze ovšem hýbou světem a množství prokazatelně franských mečů, které se nalezly v prostředí vikingů, svědčí o tom, jak moc byly tyto zákazy dodržovány... Ostatně s něčím podobným lze počítat i pro české prostředí období husitských válek, během nichž se na obchod s husity (a tedy na většinu českých zemí) vztahovalo všeobecné papežské embargo. Je známo, že zejména kupci z Norimberka se dlouhodobě snažili získat z embarga oficiální výjimku a nehledě na tyto pokusy černý obchod s husity do jisté míry existoval – a bylo by naivní myslet si, že mezi zbožím prodávaným husitům takříkajíc „pod rukou“ nebyly i zbraně, a tedy i meče.