Vojenství ve střední Evropě kolem roku 1400

Screenshot z počítačové hry Kingdome Come: Deliverance.

Ve vrcholném (cca 11. století – 1350) a pozdním středověku (cca 1350-1500) se vojsko velice často stavělo z organizačně-početních jednotek, označovaných jako „kopí“.  Počátek tohoto systému leží v západní Evropě 13. století. Hlavní bojovou (a zároveň jedinou údernou) silou bylo tehdy těžkooděné jezdectvo, takže „kopí“ vždy obsahovalo těžkooděného jezdce a k němu několik dalších mužů v bojových i nebojových funkcích. Jejich počet se mohl měnit v závislosti na běhu času a také podle zvyků dané země. Ve střední Evropě v prostoru Svaté říše římské (a tedy i v českém království) tvořili „kopí“ obvykle 3 muži: těžkooděný jezdec (šlechtic), polotěžký jezdec (obvykle – ale ne vždy – urozený panoš) a nebojující páže či sluha. Polotěžcí jezdci obvykle buď asistovali svým pánům v boji, nebo mohli být dočasně vyčleněni do samostatných oddílů. Pážata či sluhové za běžných podmínek nebojovali a jejich úloha měla takříkajíc servisní charakter: starali se o koně, stravu a výstroj. Organizačně se pak těžkooděné jezdectvo stavělo podle korouhví. Těžkooděnci, povinní vojenskou službou na základě držby léna (nebo formou žoldnéřské služby za peníze), se šikovali pod korouhev svého lenního, tzv. korouhevního pána (či toho, komu se zavázali sloužit za žold). Tyto korouhve se poté řadily pod korouhev vysoce postaveného světského či duchovního suveréna – hraběte, vévody, biskupa či přímo panovníka.

Screenshot z počítačové hry Kingdome Come: Deliverance - Uherské vojsko.

Vedle těžkooděných a polotěžkých jezdců existovalo také lehké jezdectvo tzv. evropského typu, tedy jezdci s minimálním množstvím ochranné zbroje a vyzbrojení vedle kopí často lukem či kuší, z nichž však obvykle stříleli na zemi. Vedle nich se objevovalo také lehké jezdectvo tzv. východního typu s lehkou ochrannou zbrojí, které mělo ve výzbroji vedle lehkých kopí také šavle a reflexní luky pro střelbu ze sedla. Tento typ jezdectva se obvykle formoval z příslušníků národů a/nebo etnických skupin, které měly k tomuto stylu boje v důsledku svého kulturního a historického vývoje blízko – Poláci, obyvatelé jihovýchodní Evropy a Rusi a zejména Uhři včetně specifického etnika Kumánů. Lehké jezdectvo bez ohledu na typ plnilo obvykle hlavně průzkumné a přepadové úkoly.

Screenshot z počítačové hry Kingdome Come: Deliverance - Kumáni.

Role pěchoty byla tehdy ve srovnání s jezdectvem rozpačitější. Pěchota se na konci raného středověku dostala poněkud do pozadí, pokud se jedná o její dobové hodnocení, a největší význam se jí přisuzoval v obléhací válce a strážních úkolech. O jezdectvu se smýšlelo jako o jediné hodnotné bojové síle, která má pěchotu v principu vždy porazit. Skutečnost však postupně pomalu (ale jistě) ukazovala, že odhodlaná pěchota dokáže útok jezdectva vydržet a dokonce zvítězit. Nemuselo jít přitom pouze o anglické lučištníky, kteří dokázali soustředěnou palbou zdecimovat útočící jezdce, ani o střelce z kuší ukryté za hradbou z pavéz, kteří byli víceméně schopni toho samého. I pěchota s dřevcovými zbraněmi již dokázala v poli zvítězit, jak napříč Evropou ukázaly například bitvy u flanderského Courtrai 1302, u skotského Bannockburnu 1314 či u švýcarského Sempachu 1386. Jak se ukazovalo, klíčovým prostředkem proti těžkooděnému jezdectvu se pro pěchotu mělo stát výrazně prodloužené kopí, které z původních cca 2-2,5 m dosáhlo na hranici 4 m (i více) a pokořilo tak délku jezdeckého kopí, která se obvykle pohybovala okolo 3 m délky. Než se tento typ zbraně, který měl zanedlouho obdržet označení „píka“, výrazněji a plošněji rozšířil napříč Evropou, mělo to trvat ještě celé století, a tak Evropským bojištím kolem roku 1400 ještě stále vládla většinou těžkooděná jízda. Pěchotu v této době tvořily oddíly městské či venkovské hotovosti (případně osobně svobodných neurozených sedláků, jestliže taková sociální skupina v dané zemi existovala), širší okruh méně urozených či neurozených příslušníků šlechtických družin nebo hradních posádek a houfce profesionálních neurozených žoldnéřů.

Screenshot z počítačové hry Kingdome Come: Deliverance.

Důležitou roli ve vojenství hrála města. Představovala centra zbrojní výroby i obchodu s materiálem vojenské povahy a zároveň pouze ona mohla poskytnout specializované řemeslníky a odborníky, schopné vyrábět a obsluhovat nenahraditelné nástroje obléhací války – dobývací stroje starší tzv. mechanické artilerie i nová děla na černý střelný prach. Města také většinou disponovala vlastní vojenskou silou. Její součástí býval často menší kontingent dlouhodobě najatých žoldnéřů, kteří pro město plnili úkoly vojenského a policejního charakteru. Hlavní vojenskou sílu pak představovala městská hotovost, organizovaná do korouhví podle hlavních městských čtvrtí pod velením tzv. čtvrtních hejtmanů, kteří podléhali hlavnímu hejtmanovi a ten se zodpovídal městské radě. Samotní hejtmané bývali obvykle vojenští profesionálové z řad nižší šlechty. Pod úrovní korouhví jednotlivých čtvrtí se pak městské vojsko dělilo do nižších organizačních celků podle cechů. Vojenské kontingenty měst měly obvykle relativně málo jezdectva a především těžkooděných jezdců – s takovou výstrojí a výcvikem mohli pro město bojovat nanejvýš nejbohatší měšťané a spíše najatí žoldnéři. Jádro městských ozbrojených sil tvořila pěchota, vybavená dřevcovými zbraněmi bodného, sečného i drtivého charakteru, dále pavézami, kušemi, luky a od druhé poloviny 14. století postupně také prvními ručními palnými zbraněmi na černý střelný prach.

Screenshot z počítačové hry Kingdome Come: Deliverance II - obléhací tábor Pražanů.

Pokud se jedná o taktické postupy, středověku bývá obvykle vytýkán nedostatek originality a taktického myšlení. To ovšem není úplně pravda. Pravdou je, že existovalo několik bitevních schémat: buď že se vojska proti sobě rozestavila liniově v několika vedle sebe seřazených houfech, často (ale nikoliv nutně) ve schématu „levé křídlo – střed – pravé křídlo“, nebo že se do boje zapojovala postupně v pořadí „předvoj – hlavní voj – zadní voj“. Tato schémata byla ovšem především modelová a počáteční situaci na bojišti určoval do značné míry terén a individuální zkušenosti jednotlivých velitelů. Bitva mohla samozřejmě v duchu rytířských zásad a pravidel božího soudu, jímž se boj stával, začít v určený okamžik na smluvené znamení obou stran, ale mohla být zahájena klidně i z iniciativy jedné strany, a to i úskokem.  Přes všechny zásady rytířství a křesťanské morálky se i zde ve vojenském řemesle v případě potřeby prosazovalo rčení, že „účel světí prostředky“. To se odráželo také v míře využití pěchoty a vůbec v úmyslu svedení celé bitvy pěšmo včetně toho, že byl například tento postup nepříteli vnucen. Dobrý kontrast představují v tomto ohledu bitvy u Grunwaldu z roku 1410 a u Azincourtu 1415. Zatímco první bitva byla celá de facto v režii jezdectva (především těžkooděného), ve druhém případě zahajoval anglický král Jindřich IV. bitvu v defenzivním postavení, kdy jeho lučištníci za provizorní ochranou z naostřených kůlů pálili na útočící francouzské jezdce, proti nimž byl i terén rozbahněný po vytrvalých deštích. Francouzi pak byli nuceni pokračovat v boji pěšmo a vést útok proti anglickým těžkooděncům, kteří do bitvy od začátku nastupovali pěší. To jsou ovšem jen otázky velkých bitev – pokud se jedná o každodenní drobnou válku, nezadal si středověk v ničem s taktickými postupy novověku a moderní doby. Přepady zásobovacích kolon, přerušování komunikací, blokáda, postupné dobývání menších opěrných bodů a ničení dílčích sil nepřítele v menších šarvátkách byly taktické postupy, které znal již středověk.

Screenshot z počítačové hry Kingdome Come: Deliverance - obléhání.

K válečnému umění této doby samozřejmě náležela také oblast obléhací války. Ta ovšem vydá na samostatné téma – ať již se jedná o starší způsoby dobývání založené na čistě mechanické artilerii, či o nové postupy, do nichž od druhé poloviny 14. století stále více promlouval střelný prach...