Saxy

Dlouhé nože, známé především pod německým termínem „sax“, představují významný prvek raně středověkého zbrojního arzenálu. 

Nejstarší saxy pocházejí patrně z merovejského prostředí a vyvinuly se z nožů germánských kmenů. 

Vývoj saxů v tomto období se lišil podle regionů, ale celkově lze říci, že jejich čepele se mezi 6. a 8. stoletím postupně prodlužovaly.

Dělení dlouhých nožů - saxů

Úzký sax (Schmalsax) – První forma dlouhého nože se objevuje ve druhé polovině 5. století. Čepele měly délku 33–46 cm a šířku 2,6–3,2 cm.
Krátký sax (Kurzsax) – Ve druhé polovině 5. století se objevují kratší čepele (18–30 cm) o šířce 2,5–3,5 cm. V 6. století se šířka čepele zvětšuje na 3,5–5 cm.
Lehký široký sax (Leichter Breitsax) – Vzniká koncem 6. století s délkou čepele 26–42 cm a šířkou 4–5 cm.
Těžký široký sax (Schwerer Breitsax) – V 7. století se objevuje masivnější varianta se šířkou čepele přes 5 cm a délkou 34–46 cm.
Dlouhý sax (Langsax) – Od 7. do 8. století se používaly dlouhé saxy s čepelí dlouhou 48–65 cm a šířkou 3,8–4,8 cm.

Podle archeologických nálezů se dlouhé saxy v hrobech objevují ještě ve druhé polovině 8. století.

Ústup saxů ve Franské říši byl spojen s karolinskými reformami, které podporovaly centralizovanou výrobu dvoubřitých mečů. Tento vývoj učinil saxy postupně zastaralými, což vedlo k jejich postupnému vymizení v rámci franské vojenské tradice.

Přestože ve Franské říši saxy mizí koncem 8. století, jejich užívání pokračovalo na periferiích říše a v dalších regionech Evropy, kde byly tradičně populární.

Dlouhé nože se v 9. století stále používaly v oblastech východně od Franské říše – na území dnešního Rakouska, Moravy, Slovenska a Maďarska.

Saxy z Britských ostrovů

V Anglii se dlouhé nože používaly i v 9.–11. století, přičemž se vyznačovaly zkoseným hřbetem (tzv. „broken back“ seax). K nejvýznamnějším exemplářům patří zdobené nože nalezené v Temži (Beagnothův seax) a Sittingbourne. O jejich užití svědčí i četné nálezy pochev a ikonografická zobrazení.

Vikingské saxy ze Skandinávie

Ve Skandinávii se dlouhé nože objevují v 9. a zřejmě i v 10. století. Norský typ má délku 20–50 cm, zatímco dánský typ je delší (35–45 cm). Archeologické doklady ukazují, že tyto nože byly používány zejména při lovu a zpracování masa.

Další vývoj vedl ke vzniku jednobřitých mečů, které se začaly objevovat v polovině 8. století a v 9.–10. století postupně nahrazovaly dlouhé nože. Tyto meče kombinovaly prvky dlouhých nožů s meči a byly oblíbené zejména v Norsku.

Vývoj dlouhých nožů v raném středověku byl dynamický a regionálně variabilní. Zatímco ve Franské říši a merovejském prostředí byly saxy dominantním typem sečných zbraní v 6.–8. století, jejich úloha byla postupně nahrazena dvoubřitými meči. Přesto si saxy udržely popularitu v některých regionech až do 10. století. V Anglii a Skandinávii se dlouhé nože užívaly po celé 9. století a v omezené míře i v 10. století. Ve skandinávském kontextu se pak vývoj přelil do jednobřitých mečů, které spojovaly rysy dlouhých nožů s plnohodnotnými meči.