Spanilé jízdy husitů, mýtus a realita

Spanilé jízdy neboli rejsy, byla velká tažení husitů za hranice Českého království.
Spanilé jízdy husitů, mýtus a realita
Když se řekne slovo „husita“, vybaví si většina populace osoby jako kněze Jana Husa, případně vojevůdce Jana Žižku, Prokopa Holého a další význačné historické postavy. Jiní si zas možná vzpomenou na husitskou církev, která u nás vznikla po první světové válce a byla v podstatě první národní křesťanskou církví u nás. V tomto článku bych se chtěl zaměřit na jeden konkrétní aspekt husitských válek, kterým byly spanilé jízdy. Už samo označení vyvolává dojem čehosi udatného, heroického a ve skrze šlechetného. Tak v tom případě se, prosím, usaďte zpět na zem, neboť historická skutečnost tzv. spanilých jízd byla mnohem méně skvostná a podstatně více krvavá. Ostatně samotné označení ani nepochází od husitů, ale je dílem snahy jisté skupiny českých historiků, kteří si v duchu národní hrdosti celé husitské hnutí romantizovali na úrovni, za níž by se nestyděl ani slavný Walter Scott, autor rovněž idealizovaných románů z období anglického středověku, z nichž mohu jmenovat např. román Ivanhoe, který se dočkal svého filmového zpracování.
Obvyklý výklad husitství v českých učebnicích byl značně dualistický až pohádkový, kdy husité byli ti dobří a katolíci, zejména Zikmund Lucemburský, byli ti zlí. Ono to ale tak jednostranné nebylo a i sami husité měli své, velmi eufemisticky řečeno, stinné stránky. Husitské hnutí se v průběhu svého vývoje rozdělilo na radikální tábority a na liberální křídlo husitů v Praze. Zatímco Pražané byli pro diplomatické řešení svých sporů s katolíky, radikálové z Tábora ukončení bojů nechtěli a jeden z důvodů byl i ten, že jejich velení se daná situace líbila (měli moc a krom válčení vlastně jiný způsob života ani neznali). Problém byl v tom, že samozřejmě vojsko musí jíst, nemluvě o potřebě zaplatit za zbraně a další vybavení. A kde sehnat zlato? No, jelikož středověcí alchymisté se svým kamenem mudrců příliš velkou díru do světa neudělali, bylo nutné si platební prostředky někde „vypůjčit“. A protože šlo o šíření správné věci, tak ideálně bezúročně a se splatností pohybující se kolem data posledního soudu.
Husité, hlavně ti radikální z Tábora, se tedy podívali za hranice českého království a u sousedů, samozřejmě katolíků, značně vylepšili svou finanční situaci. Abych byl ale aspoň trochu spravedlivý, tak musím říct, že takzvané spanilé jízdy byly hlavně fenoménem pozdější fáze husitství, datumově se pohybujeme mezi roky 1427 až 1433, kdy v čele radikálních husitů už dávno nebyl Jan Žižka, ale Prokop Holý a poněkud méně známý Jan Čapek ze Sán. Nejjednodušším cílem byly samozřejmě oblasti ležící co nejblíže hranicím českého království, ačkoliv husité neměli problém zakládat i trvalá předsunutá stanoviště na pozemku patřícím katolické vrchnosti, vedeni ideou, že vše, co vyrvou ze chřtánu nenáviděných katolíků, prospěje boží věci. Nejčastěji sázeli na katolickou Moravu a Slezsko, logicky i Polsko, tradičně katolickou zemi, Horní Uhry a oblasti dnešního Německa (tehdy knížectví Sasko, Rakousy a Bavorsko). Tím se snažím říct, že první husité a dost možná i velká část jejich ideologických potomků, opravdu věřili, že konají dílo boží a jdou tou jedinou pravou cestou do ráje. Problém byl trochu v tom, že se často nechali svým nadšením unést a ve jménu Krista neváhali sáhnout po řemdihu, sudlici či jiné zemědělské zbrani překované na nástroj smrti a zhouby. To je také důvod, proč v zahraničních učebnicích bývá tato stránka naší historie popisována úplně jinak, než jak jsme se ji kdysi učili my sami na základní škole.
Abychom však husitům nekřivdili, jejich katoličtí oponenti se rovněž dlouho nerozmýšleli, když přišlo na řešení diplomatických a ideologických sporů mečem. Byly i případy, kdy se husitští hejtmani uvolili k nějakému tomu křesťanskému milosrdenství, které zachránilo například německé město Naumburk. To ani nebylo tolik podložené biblicky, protože města v případě obléhání často měla možnost zvolit si platbu „výpalného“, aby unikla úplnému zpustošení. Prostě nelehká doba si vyžádala oběti na obou stranách a dělat z jedné strany totální klaďase a z druhé zloduchy, to prostě není úplně objektivní.
Musím ale uznat, že psychický teror, který husité kolem sebe šířily, jim několikrát v boji velmi pomohl. Kdybychom hledali oblast, v níž by husité dominovali, byla to schopnost využití propagandy, která jim po celé Evropě dodala auru strašlivých a nebojácných válečníků. Asi každý si vybaví chorál „Tóž sú Boží bojovníci“, který má skutečně neskutečnou sílu, i když ho zpívá početně malý hlouček zpěváků. Síla husitského chorálu prý byla tak velká, že když katolické rytířstvo vyslané markrabětem Fridrichem Braniborským zaslechlo mnohohlasý zpěv kališníků před bitvou u Domažlic (datované na 14. srpna 1431), vzalo nohy na ramena. Tato událost byla příslovečnou poslední kapkou, kdy se katolická strana konečně vzdala snahy potlačit české kacíře silou a zasedla s nimi k jednacímu stolu. Výsledkem vzájemného kompromisu bylo uznání husitských požadavků v tzv. čtyřech pražských artikulí. S tím se pražská, umírněná část stoupenců podobojí bývala spokojila, ale táborští a část radikálních husitů z Hradce Králové, zvaných Orebité, takový ústupek považovaly za zradu svých vysokých ideálů a odmítli složit zbraně. Husitské bouře tak ukončila až 30. května 1434 osudová bitva u Lipan.
Ne, nebojte se, nehodlám zde parodovat naši historii, ale nejlepší způsob, jak se vyrovnat s tím, že svět není tak dokonalý, jak jsme si (někteří z nás) představovali v dětství v hodinách vlastivědy. Inu, jak řekl Wolfgang von Goethe: „Šedá je všechna teorie a zelený strom života.“ Tím chci jen říct, že historie není pohádka, kde máte jasně stanovené dobro a zlo, ale většinou se pohybujeme na pomezí „šedé zóny“, kdy záleží na úhlu, s nímž se pozdější generace budou dívat na vlastní minulost. I my v naší firmě se hrdě hlásíme k husitskému dědictví, díky čemuž si můžete pořídit celou řadu skvělých doplňků pro vlastní LARP či jako okrasu obývacího pokoje či hráčského doupěte fanoušků RPG her na hrdiny.
Ačkoliv byli husité v zahraničí vnímáni spíše jako hrozba a vyvolávaly hrůzu, jistý přínos jim musíme přiznat. S tím, jak šířily modifikované učení Jana Husa, podnítili selské bouře na Slovensku, v Německu a i jinde v zahraničí. Myšlenky našeho nejslavnějšího univerzitního mistra oslovily i samotného Martina Luthera, jenž zprvu vnímal husity jako rebelující kacíře, ale poté, co byl konfrontován s učením Husa, své stanovisko přehodnotil a ocenil ryzost jeho učení, které bylo blízké jeho vlastnímu duchu. Stejně jako Hus, tak ani Luther původně neměl v plánu zakládat národní církev, ale chtěl očistit stávající katolickou církev, v níž nemohl nevidět bující korupci a pokrytectví. Je tedy historickou ironií (nebo snad dílem vyšší prozřetelnosti?), že jak Luther, tak i Hus se stali otci nových církevních uskupení.
Husitská církev je dnes jednou z největších protestantských církví působících u nás a měla velký vliv na formování naší společnosti po vzniku samostatné Československé republiky roku 1918. Ta působila nejen jako protitlak katolické církve, historicky dehonestované spoluprací s režimem Rakouska-Uherska. Husitská církev podporovala i společenský, kulturní a sportovní život svých členů a je tomu i dnes. Stále se rád ve vzpomínkách vracím ke studentskému životu na Husově teologické fakultě, kde jsme s kamarády hrály fotbal, pořádaly aktivity studentského spolku a obecně tvořily skvělou komunitu, kde vůbec nezáleželo na tom, kdo je křesťan, žid, buddhista či ateista. A v tomto duchu Husova církev pokračuje dodnes. Věřím, že sám Hus (pokud se odněkud z nebeských výšin dívá na své dědice) by byl potěšen, jenž panuje v plodech jeho díla a k němuž sám svým životem ukazoval.
Související produkty
A co číst dál

Jan Roháč z Dubé
Jan Roháč z Dubé Historii píší vítězové, tvrdí se, ale…

Bojoví zajíci na stránkách iluminovaných rukopisů
Známe hodně vyobrazení “zlých” zajíců na stránkách středověkých iluminovaných rukopisů, kde zajíci stínají lidem hlavy, osedlali psy nebo šneky, dělají různé neplechy ....

Jan Žižka z Trocnova a Kalicha - óda na geniálního vojevůdce
Patří mezi nejvýznamnější středověké vojevůdce evropské a české historie - Jan Žižka z Trocnova (cca 1360 – 11. října 1424) se řadí mezi nikdy neporažené velikány světových bojišť. Proslavil se použitím vozové hradby, dokonalé obranné techniky. Jeho husitští vojáci hojně používaly střelnou zbraň - "píšťala", z tohoto slova se odvozuje i anglický název "Pistol".

První vítězství husitského hejtmana Jana Žižky
Jak husitský velitel Jan Žižka z Trocnova vstoupil mezi neporažené.