Jan Žižka z Trocnova

Jan Žižka z Trocnova (*c. 1360, +11. 10. 1424) 

Třebaže o dětství legendárního husitského vojevůdce mnoho nevíme, o jeho dobrodružném životě z pozdějších let je známo hodně. Jan Žižka dlouho kolísal mezi profesí zbojníka a žoldnéře až do doby, kdy dostal od krále Václava IV. milost a od roku 1409 byl jako žoldnéř ve službách polského krále Vladislava II. Jagiella, který vedl válku s Řádem německých rytířů. Nejpozději od roku 1414 působil Žižka v Praze, nyní ve službách Václava IV. Zde se také setkal s učením Jana Husa, které jeho myšlení do budoucna silně ovlivnilo. Na stranu české reformace se Jan Žižka postavil se zbraní v ruce poprvé u příležitosti pražské defenestrace 30. července 1419 a když na podzim téhož roku vytáhl směrem na Plzeň, začalo formování jeho osobnosti coby schopného a brzy i proslulého velitele. To potvrdily i vítězné bitvy u Nekmíře (1419/1420), Sudoměře (1420) a v Praze na Vítkově (1420). Žižka během let 1420-1422 operoval fakticky na celém území Čech a prováděl ozbrojené akce proti církevním statkům, katolickým městům a hradům katolické šlechty. V bitvě u Kutné Hory a Nebovid porazil na přelomu roku 1421 a 1422 vojska 2. křížové výpravy a poté, co vojsko této kruciáty definitivně rozprášil v bitvě u Habrů a dobyl Německý (Havlíčkův) Brod, byl 11. ledna 1422 pasován na rytíře. Na sklonku života se Žižka v roce 1423 dostal do sporů Pražany i s Táborem a založil ve východních Čechách vlastní husitský svaz – orebity. Doslova bratrovražedné (a pro Žižku vítězné) střety u Týnce (1423) a Malešova (1424) však již neměly pokračování a Žižka se i díky arcibiskupu Janu Rokycanovi se svými husitskými protivníky usmířil. Ve chvíli, kdy sjednocení husité vytáhli proti Albrechtovi Habsburskému, život slavného husitského hejtmana vyhasl v obléhacím táboře u Přibyslavi.