Tesáky

Počátky historického vývoje středověkých tesáků jako zbraně s jednosečnou čepelí nejsou dosud zcela jasné – podle aktuálně platných teorií se vyvíjely od cca 7. století n. l. z raně středověkých nožů a/nebo jednosečných zbraní – saxů, scramasaxů, langsaxů. Tesáky, které tvarem čepele a střenkami na rukojeti připomínají běžný nůž, jsou v archeologických a současně i obrazových pramenech nejlépe doložené pro období pozdního středověku a počátek novověku (cca 14.-16. století). Období vrcholného středověku je v tomto ohledu na archeologické prameny chudší a zbývají zde pouze ne vždy spolehlivé ikonografické prameny. Tesák (Messer/ Lang Messer) představoval původně civilní zbraň takřka lidového charakteru a bylo jej tak možné nalézt i u příslušníků nejnižších společenských vrstev. Jejich celková délka se pohybovala přibližně v rozmezí 20-40 cm a od nožů se lišily především přítomností záštitného trnu na té straně čepele, jež při uchopení rukojeti odpovídala hřbetní straně ruky. Tzv. jednoruční tesáky se celkovou délkou dosahovaly až 80-100 cm a v některých případech byly krom záštitného trnu vybaveny také záštitou jako meč. Poslední a relativně nejméně zastoupenou skupinu tvořily tzv. dlouhé tesáky (Kriegsmesser), opatřené běžně záštitou a jílcem pro obě ruce, jež dosahovaly rozměrů dlouhých mečů.