Lukostřelba I. – výzbroj lučištníků

Standardní zbraní evropského lučištníka (rozumějme z prostoru střední, severní a západní Evropy) byl dlouhý luk – nenechme se ale zmást anglickým termínem „long bow“, který ihned vykouzlí v naší mysli představu anglických lučištníků z poloviny 14. století v bitvách u Kresčaku a Poitiers. Tento termín se v obecnější rovině vztahuje i na starší evropské typy luků a také na ty, které nepocházely přímo z britských ostrovů. Za jejich společné znaky se považují rovná ramena a průřez lučiště ve tvaru písmene D, případně oválu či kruhu. Než se zrodil proslulý „anglický long bow“, používaly se napříč raně středověkou Evropou mezi Kelty, Germány (potažmo Sasy a vikingy) a přinejmenším západními Slovany v období cca 4.-11. století takovéto luky o délce v rozmezí 150-190 cm. Vikingské luky těchto parametrů se našly například na proslulé lokalitě Hedeby, v Ballinderry či v Oldenbourgu.
Čeští lučištníci (Boemi) v Itálii ve druhé polovině 12. století. Iluminacce z kroniky Petra de Ebulo Liber ad honorem Augusti (1196). Zdroj: Wikimedia Commons
Teprve poté, co tento typ luků začal pronikat na britské ostrovy se Sasy v 5. století a opakovaně ještě prostřednictvím norských a dánských vikingů v 8.-11. století, začalo jeho přebírání obyvateli Anglie a Walesu. Ti zmíněnou zbraň rozvinuli po svém a výsledkem byl již ve 13. století onen proslulý anglický long bow, který rovněž mohl dosahovat délky od 150 do 190 cm a který se proslavil snad nejvíce za Stoleté války na území Francie.
Ve Francii a Burgundsku se dlouhý luk ve vrcholném středověku ubíral trochu jiným vývojem – oproti anglickým lukům byl kratší (cca 130-160 cm), o něco slabší a jeho konce ramen mohly být mírně konkávně zakřivené. K rekonstrukci luků, používaných ve vrcholném středověku ve střední Evropě (a tedy i v Českém království) máme bohužel příliš málo přímých dokladů, a tak lze na základě analogií usuzovat, že luky používané v prostoru Svaté říše římské nejspíše připomínaly ty anglické, třebaže nedosahovaly jejich maximální délky a síly.
Oblíbeným materiálem na výrobu dlouhých luků byl tradičně tis, jilm nebo jasan. Ve francouzsky hovořících oblastech se přinejmenším pro vrcholný a pozdní středověk hovoří také o hlohu, javoru, ořechu a kalině. Tětivy se tradičně splétaly z konopí nebo ze lnu.
U Slovanů bylo možné již v raném středověku počítat také s tzv. kompozitním reflexním lukem, který pronikal do střední, východní a jihovýchodní Evropy opakovaně prostřednictvím nájezdů Avarů či Mongolů. Jak název napovídá, vyráběl se ze dřeva a rohoviny sklížených dohromady a převázaných šlachami.
K výrobě šípů se používalo mnoho druhů dřev, jmenovitě například jasan, modřín či borovice. Na opeření se používala nejčastěji husí brka. Hroty šípů se mohly měnit v závislosti na zvyklostech daného historického období a kultury – v raném středověku to byly různě široké hroty s trnem zasazeným do dříku šípu, zalepeným smolou a omotaným nití, které byly v dalších staletích spojované spíše s lučištníky východních národů. Ve vrcholném a pozdním středověku byly naopak běžné hroty s tulejí. Do prostředí raného středověku patří také nálezy hrotů z kostí, jaké se našly například na vikingské lokalitě v oblasti Wolinu. Ačkoliv železných a ocelových hrotů se v průběhu postupujícího středověku používalo více druhů, většina z nich spadala do jedné ze dvou nejrozšířenějších skupin: bodný hrot trojúhelníkovitého, čtvercového či kosočtvercového průřezu (tzv. bodkin) zamýšlený k prorážení zbrojí, nebo široký hrot (angl. broadhead), jenž byl plošší a případně s rozšířenými zpětnými křidélky do stran. Křidélka pak bývala na čelní straně hrotu vybroušena jako čepele, takže díky tomu spolu s šířkou hrotu docházelo při zásahu k většímu poškození tkání.
Rekonstrukce raně středověkého toulce podle nálezů z Hedeby a tapiserie z Bayeux.
Nezbytností byl pro lučištníka toulec, sloužící k přepravě šípů na cestách i v boji. Univerzálním materiálem pro výrobu toulců byla napříč historií kůže, nicméně v raném středověku bylo možné počítat i s alternativními materiály jako například březová kůra. Ve vrcholném a pozdním středověku byly pak masově používané toulce z plátna s ohledem na nízké pořizovací náklady a – v závislosti na střihu – schopnost pojmout větší množství šípů. Pěší lučištníci obvykle při střelbě v bitvě či z opevnění stavěli toulce či z nich vysypávali šípy před sebe na zem, nebo je zabodávali do země.
Lučištníci také při střelbě používali několik ochranných pomůcek. Především to byl chránič předloktí v místě, kam dopadala tětiva, a někdy také střelecká rukavice, která chránila prsty natahující tětivu. Chrániče předloktí se tradičně vyráběly z kůže, avšak doložené jsou také exempláře z leštěného kamene, např. pískovce (doba bronzová), kosti či z rohoviny (a v 16. století i ze slonoviny). Střelecké rukavice máme doložené až pro období pozdního středověku, nicméně lze předpokládat, že lučištníci mohli v předchozích staletích používat jednoduché chrániče prstů vyrobené z kousku kůže. O lučištnících východních národů a z arabského světa víme, že při střelbě z reflexních luků natahovali tětivu palcem, k jehož ochraně používali kovový (často bronzový) prstenec.
Pokud se jedná o oděv a ostatní výstroj, ta u lučištníků především odpovídala době a jejich ekonomickým možnostem. Lučištníci raného středověku bývali obvykle beze zbroje a předpokládat můžeme snad jen nějakou formu prošívanice a možná jednoduchou přilbu. Ve vrcholném středověku to již byly standardně prošívanice či kroužkové košile s krátkými rukávy a běžně i lehké otevřené přilby. V pozdním středověku se pak do výstroje lučištníků dostaly i kyrysy či brigantiny a u některých lučištníků gardových jednotek panovníků či vysoké šlechty také plátová ochrana nohou, ramen a částečně i paží. Pobočními zbraněmi lučištníků byly vedle nožů (a později dýk) v raném středověku nejspíše sekery a u Sasů a vikingů sekáče – saxy. Ve vrcholném středověku to již mohly být falchiony (další zbraň z rodiny různých sekáčů a tesáků) a meče, příležitostně doplněné o pěstní štítek.
Související produkty
A co číst dál

Bojoví zajíci na stránkách iluminovaných rukopisů
Známe hodně vyobrazení “zlých” zajíců na stránkách středověkých iluminovaných rukopisů, kde zajíci stínají lidem hlavy, osedlali psy nebo šneky, dělají různé neplechy ....

Jan Žižka z Trocnova a Kalicha - óda na geniálního vojevůdce
Patří mezi nejvýznamnější středověké vojevůdce evropské a české historie - Jan Žižka z Trocnova (cca 1360 – 11. října 1424) se řadí mezi nikdy neporažené velikány světových bojišť. Proslavil se použitím vozové hradby, dokonalé obranné techniky. Jeho husitští vojáci hojně používaly střelnou zbraň - "píšťala", z tohoto slova se odvozuje i anglický název "Pistol".

Spanilé jízdy husitů, mýtus a realita
Spanilé jízdy neboli rejsy, byla velká tažení husitů za hranice Českého království.

První vítězství husitského hejtmana Jana Žižky
Jak husitský velitel Jan Žižka z Trocnova vstoupil mezi neporažené.