Lukostřelba I. – výzbroj lučištníků

Standardní zbraní evropského lučištníka (rozumějme z prostoru střední, severní a západní Evropy) byl dlouhý luk – nenechme se ale zmást anglickým termínem „long bow“, který ihned vykouzlí v naší mysli představu anglických lučištníků z poloviny 14. století v bitvách u Kresčaku a Poitiers. Tento termín se v obecnější rovině vztahuje i na starší evropské typy luků a také na ty, které nepocházely přímo z britských ostrovů. Za jejich společné znaky se považují rovná ramena a průřez lučiště ve tvaru písmene D, případně oválu či kruhu. Než se zrodil proslulý „anglický long bow“, používaly se napříč raně středověkou Evropou mezi Kelty, Germány (potažmo Sasy a vikingy) a přinejmenším západními Slovany v období cca 4.-11. století takovéto luky o délce v rozmezí 150-190 cm. Vikingské luky těchto parametrů se našly například na proslulé lokalitě Hedeby, v Ballinderry či v Oldenbourgu.

Čeští lučištníci (Boemi) v Itálii ve druhé polovině 12. století. Iluminacce z kroniky Petra de Ebulo Liber ad honorem Augusti (1196). Zdroj: Wikimedia Commons 

Teprve poté, co tento typ luků začal pronikat na britské ostrovy se Sasy v 5. století a opakovaně ještě prostřednictvím norských a dánských vikingů v 8.-11. století, začalo jeho přebírání obyvateli Anglie a Walesu. Ti zmíněnou zbraň rozvinuli po svém a výsledkem byl již ve 13. století onen proslulý anglický long bow, který rovněž mohl dosahovat délky od 150 do 190 cm a který se proslavil snad nejvíce za Stoleté války na území Francie.

Ve Francii a Burgundsku se dlouhý luk ve vrcholném středověku ubíral trochu jiným vývojem – oproti anglickým lukům byl kratší (cca 130-160 cm), o něco slabší a jeho konce ramen mohly být mírně konkávně zakřivené. K rekonstrukci luků, používaných ve vrcholném středověku ve střední Evropě (a tedy i v Českém království) máme bohužel příliš málo přímých dokladů, a tak lze na základě analogií usuzovat, že luky používané v prostoru Svaté říše římské nejspíše připomínaly ty anglické, třebaže nedosahovaly jejich maximální délky a síly.

Oblíbeným materiálem na výrobu dlouhých luků byl tradičně tis, jilm nebo jasan. Ve francouzsky hovořících oblastech se přinejmenším pro vrcholný a pozdní středověk hovoří také o hlohu, javoru, ořechu a kalině. Tětivy se tradičně splétaly z konopí nebo ze lnu.

U Slovanů bylo možné již v raném středověku počítat také s tzv. kompozitním reflexním lukem, který pronikal do střední, východní a jihovýchodní Evropy opakovaně prostřednictvím nájezdů Avarů či Mongolů. Jak název napovídá, vyráběl se ze dřeva a rohoviny sklížených dohromady a převázaných šlachami.

K výrobě šípů se používalo mnoho druhů dřev, jmenovitě například jasan, modřín či borovice. Na opeření se používala nejčastěji husí brka. Hroty šípů se mohly měnit v závislosti na zvyklostech daného historického období a kultury – v raném středověku to byly různě široké hroty s trnem zasazeným do dříku šípu, zalepeným smolou a omotaným nití, které byly v dalších staletích spojované spíše s lučištníky východních národů. Ve vrcholném a pozdním středověku byly naopak běžné hroty s tulejí. Do prostředí raného středověku patří také nálezy hrotů z kostí, jaké se našly například na vikingské lokalitě v oblasti Wolinu. Ačkoliv železných a ocelových hrotů se v průběhu postupujícího středověku používalo více druhů, většina z nich spadala do jedné ze dvou nejrozšířenějších skupin:  bodný hrot trojúhelníkovitého, čtvercového či kosočtvercového průřezu (tzv. bodkin) zamýšlený k prorážení zbrojí, nebo široký hrot (angl. broadhead), jenž byl plošší  a případně s rozšířenými zpětnými křidélky do stran. Křidélka pak bývala na čelní straně hrotu vybroušena jako čepele, takže díky tomu spolu s šířkou hrotu docházelo při zásahu k většímu poškození tkání.

Rekonstrukce raně středověkého toulce podle nálezů z Hedeby a tapiserie z Bayeux.

Nezbytností byl pro lučištníka toulec, sloužící k přepravě šípů na cestách i v boji. Univerzálním materiálem pro výrobu toulců byla napříč historií kůže, nicméně v raném středověku bylo možné počítat i s alternativními materiály jako například březová kůra. Ve vrcholném a pozdním středověku byly pak masově používané toulce z plátna s ohledem na nízké pořizovací náklady a – v závislosti na střihu – schopnost pojmout větší množství šípů. Pěší lučištníci obvykle při střelbě v bitvě či z opevnění stavěli toulce či z nich vysypávali šípy před sebe na zem, nebo je zabodávali do země.

Lučištníci také při střelbě používali několik ochranných pomůcek. Především to byl  chránič předloktí v místě, kam dopadala tětiva, a někdy také střelecká rukavice, která chránila prsty natahující tětivu. Chrániče předloktí se tradičně vyráběly z kůže, avšak doložené jsou také exempláře z leštěného kamene, např. pískovce (doba bronzová), kosti či z rohoviny (a v 16. století i ze slonoviny). Střelecké rukavice máme doložené až pro období pozdního středověku, nicméně lze předpokládat, že lučištníci mohli v předchozích staletích používat jednoduché chrániče prstů vyrobené z kousku kůže. O lučištnících východních národů a z arabského světa víme, že při střelbě z reflexních luků natahovali tětivu palcem, k jehož ochraně používali kovový (často bronzový) prstenec.

Pokud se jedná o oděv a ostatní výstroj, ta u lučištníků především odpovídala době a jejich ekonomickým možnostem. Lučištníci raného středověku bývali obvykle beze zbroje a předpokládat můžeme snad jen nějakou formu prošívanice a možná jednoduchou přilbu. Ve vrcholném středověku to již byly standardně prošívanice či kroužkové košile s krátkými rukávy a běžně i lehké otevřené přilby. V pozdním středověku se pak do výstroje lučištníků dostaly i kyrysy či brigantiny a u některých lučištníků gardových jednotek panovníků či vysoké šlechty také plátová ochrana nohou, ramen a částečně i paží. Pobočními zbraněmi lučištníků byly vedle nožů (a později dýk) v raném středověku nejspíše sekery a u Sasů a vikingů sekáče – saxy. Ve vrcholném středověku to již mohly být falchiony (další zbraň z rodiny různých sekáčů a tesáků) a meče, příležitostně doplněné o pěstní štítek.