Platnéřství

V evropském středověku představovali nejstarší skupinu řemeslníků vyrábějících plátové ochranné součástky tzv. helméři – v raném středověku, kdy ochraně trupu a končetin vévodila kroužková zbroj, se umění těchto nestarších platnéřů mohlo uplatnit téměř výhradně na ochraně hlavy, tedy na přilbě. Platnéři však nejpozději ve 13. století začali mezi zbrojnými řemeslníky nabývat na důležitosti úměrně k tomu, jak se plátová ochrana začala rozšiřovat na další části těla mimo hlavu. Právě v tomto období se objevuje zesilující ochrana trupu v podobě prvních tzv. plátových vest a ochranných ramenních štítků (fr. ailettes – dosl. „křidélka“). Ve 14. století hodnota platnéřů dále stoupala, protože se plátová ochrana rozšiřovala na končetiny včetně takových prvků, jako jsou plátové rukavice. Ve druhé polovině téhož století již existovaly i první kompletně plátové zbroje. Ve vrcholném středověku se také platnéřské řemeslo specializovalo – zatímco platnéři zhotovovali prvky chránící trup a končetiny, helméři se vyčlenili (či spíše zůstali) jako samostatná skupina specializovaná na výrobu přileb.

Scéna z antické mytologie v provedení středověké iluminace ze 13. století - s Venuší hovořící Vulkán je zpodobněn jako helméř. Charles FFOULKES: The Armourer and his Craft – From the XIth to the XVIth Century. London 1912.

Výchozím materiálem pro práci platnéřů byl železný plech. V raném středověku si jej platnéři museli připravovat z polotovarů (tzv. svářkových paketů) sami. Od vrcholného středověku dále již bylo možné díky pokročilejším technologiím zpracování železné rudy využít služeb vodních hamrů, na nichž si platnéři a helméři mohli nakupovat hotový plech.

Vybavení platnéřské dílny se v mnoha ohledech nelišilo od dílny kováře – výheň, měchy, kovadlina či kalící kleště, to vše bylo v podstatě stejné. V dílně platnéře byl přítomný také špalek z tvrdého dřeva s prohlubní, do níž se vyklepávaly základy miskovitých tvarů. Nezbytnou součástí pro přípravu materiálu byly velké nůžky na plech, dobře viditelné na různých dobových vyobrazeních platnéřských dílen. Vedle kalících kleští tu byly dále ploché kleště pro lepší a pevnější úchop zpracovávaného plechu. Výrazné rozdíly oproti dílně obyčejného kováře nastaly v oblasti kladiv, neboť platnéři používali širokou škálu kladiv a kladívek s různě velkými a různě tvarovanými hlavicemi. Z nich si vybírali odpovídající kladivo podle toho, v jaké fázi zpracování daného kusu zbroje se nacházeli či jakou část zbroje právě zpracovávali. V kombinaci s použitím kladiv byly důležité různé ocelové nástavce, zasouvané do kovadliny, na nichž se jednotlivé části zbroje pomocí příslušných kladiv či kladívek vyklepávaly. Těmto nástavcům se říkalo tzv. kovářská pěst, babky, rohatiny či obrubníky – na posledních jmenovaných nástavcích se připravovalo hladké zakončení okraje plechu, tzv. pertl. Pro modelování detailů a výzdoby se v kombinaci s kladivy používaly také různé sekáče a tzv. čakany.

Císař Maxmilián I. v dílně platnéře Konráda Suesenhofera. Dřevořez z knihy Der Weiss Künig (1512-1514). Charles FFOULKES: The Armourer and his Craft – From the XIth to the XVIth Century. London 1912.

Jednotlivé prvky plátové zbroje se zpracovávaly tzv. za tepla, tedy s průběžným nahřátím ve výhni. Hlavní výhodou tohoto postupu oproti zpracování tzv. za studena je to, že nahřátý plech se lépe tvaruje a při vyklepání se o něco méně ztenčuje. Tam, kde bylo třeba plechy spojit (a kde by se to v dnešní době dalo řešit pomocí svářečky), bylo tzv. kovářské svařování komplikované, takže se plechy překládaly a pronýtovaly – spoj se poté zabrousil a rozkoval. V pozdním středověku se ke zpevnění těchto spojů používalo také pájení mosazí. V případě, že bylo žádoucí zvýšit tvrdost některé části zbroje nebo jejích prvků, byl povrch tzv. cementován (tj. nauhličován).  V konečné fázi se hotová část zbroje mohla (ale nemusela) kalit. V tom případě se hotový výrobek (samozřejmě ještě bez řemenní, vycpávky atd.) zahřál ve výhni na kalicí teplotu kolem 850 ºC a zakalil v olejové lázni. Poté přišlo ještě zahřátí na přibližně 400 ºC a tzv. popouštění.

Pro zákazníky, kteří si to mohli dovolit, platnéři své výrobky zdobily. Nejběžnější forma zdobení, tedy rytí, byla používána již v raném středověku podobně jako tausování (vtepávání drátku z měkčího barevného kovu do připravené rýhy). K ní se v následujících staletích připojilo zlacení, tepání jemnějších vzorů, leptání (kombinované se zlacením), černění (brynýrování), rýhování, sekání, malování či potahování barevnou textilií či kůží. Konkrétně potahování plátových vest, kyrysů, brigantin a přileb v pozdním středověku představovalo nejen ozdobu, ale také jistou míru ochrany vůči korozi a náhražku uniformy – je známo, že bojovníci z některých šlechtických družin či městských oddílů takto nosili barvy svého pána či města přímo na zbroji. Sériově vyráběné části zbroje, zejména přilby a kyrysy pro žoldnéřskou pěchotu či městské zbrojnice, samozřejmě nebývaly zdobené.

Renesanční platnéř na dřevořezu z roku 1568 od Josta Ammana. Charles FFOULKES: The Armourer and his Craft – From the XIth to the XVIth Century. London 1912.

Vrcholným obdobím slávy platnéřského řemesla bylo 15. a 16. století, nicméně i první polovina 17. století se může pochlubit nádhernými dochovanými zbrojemi luxusního i jednoduššího provedení. Poté ovšem následoval celkový úpadek platnéřského řemesla, neboť s ohledem na vývoj vojenství už od třicetileté války dále docházelo ke stále větší redukci plátové zbroje. Jezdci si vystačili s kyrysem, límcem a přilbou a již nepotřebovali tzv. tříčtvrteční zbroje. Pěchota plechy odložila ještě rychleji – a definitivně poté, co z bojišť v první čtvrtině 18. století zmizeli poslední pikenýři. Zůstaly jen přilby a kyrysy jezdectva a čestných stráží, než se u pěchoty ve druhé polovině 19. století a v první světové válce opět objevily přilby. Ale to už je jiný příběh...