Terčová dýka

Pokud se jedná o krátké poboční zbraně pozdního středověku, lze říci, že málokterá zbraň je pro toto období tak ikonická, jako tzv. terčová dýka (něm. Scheibendolch, fr. Dague à Rouelles, ang. Rondel / Roundel dagger). Název této zbraně je odvozen od dvou charakteristických terčíků (obvykle – ale ne vždy – kruhového tvaru), z nichž jeden plnil funkci záštity a druhý funkci hlavice dýky.

Na rozdíl od tzv. ledvinové dýky (též dýky s koulemi) je terčová dýka z hlediska vývoje zbraní o něco mladší. Její vývoj probíhal ve 14. století v reakci na rozvoj plátové zbroje. Z konstrukce dýky je ostatně zřejmé, že se u ní na rozdíl např. ledvinové dýky předpokládal hlavně tzv. reverzní úchop, kdy hrot z pěsti sevřené na rukojeti směřuje dolů. Terčová dýka byla určena předně k čistě bodným akcím, což je zřejmé nejen z předurčeného hlavního způsobu uchopení, ale i z konstrukcí čepelí – ty se bez ohledu na šířku u záštitného terčíku vždy zužují do tenkého ostrého hrotu bez ohledu na samotný profil čepele. Profil čepele v průřezu býval obvykle čočkovitý, trojúhelníkový nebo kosočtvercový. Čepel mívala jedno ostří broušené po celé délce a druhé buď pouze u hrotu, nebo klidně až do ¾ délky čepele. Dochovaly se ovšem i dýky, které měly obě ostří broušená po celé délce čepele. Naopak u dýk s profilem čepelí tvaru kosočtverce je třeba říci, že vlastně neměly broušená ostří (a tedy nebyly určené k řezu), ale měly pouze hrany. Podobné to bylo u dýk, které měly profil čepele ve tvaru kříže či hvězdy, a nebyly tudíž určené k řezu, ale pouze k bodu.

Koncept terčové dýky počítal s bodným bojovými technikami a ultimátními zásahy, jejichž cílem byla místa spojů plátové zbroje, průzory přileb a slabiny chráněné maximálně kroužkovým pletivem, které terčová dýka v případě potřeby dokázala probít.

Z uvedených údajů by se mohlo zdát, že terčová dýka byla čistě vojenskou zbraní, určenou pro polotěžké a těžkooděné jezdce v plátové zbroji. Ve skutečnosti byly terčové dýky využívány napříč všemi vrstvami společnosti pozdního středověku, takže je najdeme nejen na dobových vyobrazeních bojových scén či v šermířských příručkách, ale i na iluminacích zobrazujících každodenní život. Terčové dýky tak lze snadno najít na opascích měšťanů, kupců a řemeslníků.

Celková délka těchto dýk se pohybovala mezi 35-60 cm, z toho na čepel připadala obvykle délka 30-50 cm. Zpracování a případné zdobení se odvíjelo od ekonomických možností a sociálního postavení vlastníka – od jednoduchého nezdobeného provedení až po exempláře zdobené rytím a zlacením. Oblíbenými objekty zdobení u těchto dýk byly záštitné terčíky, které mohly být rozličně prořezávané, a rukojeti ze dřeva či kosti, které se opět zdobily řezbou nebo rytím. U některých exemplářů se objevuje jako zdobný prvek různě vyřezávaný hřibovitý vrchlík na hlavici dýky (tj. na horním terčíku), který mohl být vyroben rovněž ze dřeva či kosti. Záštitný terčík u takové dýky mohl mít rovněž tzv. sendvičovou strukturu, což znamenalo, že mezi dvěma terčíky z kovu byl vložen terčík ze dřeva či kosti. Kromě toho existovaly ovšem i dýky v celokovovém provedení včetně konstrukce rukojeti.

Terčové dýky se používaly ještě v první polovině 16. století, během níž je z funkčního i módního hlediska postupně vytlačily jiné typy dýk.