Ledvinová dýka - aneb dýka s koulemi

Dýka byla ve středověku vedle nože základním a obvykle nejdostupnějším prostředkem sebeobrany v civilním životě, stejně jako základní součástí útočné vojenské výstroje. Tvary dýk se napříč středověkem měnily v závislosti na vývoji ochranné zbroje, krajových zvláštnostech i módních trendech. Snad nejdéle přetrvávajícím a takřka univerzálním typem dýky byla tzv. dýka s koulemi - či dnešním hovorovým výrazem šermířů a reenactorů „koulovka“- (něm. Nierendolch, fr. Dague à Couilletes, ang. Bollock dagger).

Za tímto provokativně působícím názvem se skrývá překvapivě jednoduchá zbraň, jejíž hladká rukojeť kruhového či mírně oválného průřezu se směrem k hlavici mírně rozšiřovala a zaoblovala. Hlavice nemusela být vždy polokulovitá, mohla být i jen mírně zaoblená a krytá plíškem z barevného kovu. Součástí rukojeti pod záštitou, tvořenou kovovým plátkem či silnějším segmentem s výběžky podél čepele, byly dva dřevěné kulovité či vejčité útvary. Tento celek, jinak poměrně praktický na úchop, vyvolával – ať již úmyslně či shodou okolností – asociaci s mužskými genitáliemi, a to vedlo ke zrodu pojmenování daného typu dýky. Poetičtější výraz „ledvinová dýka“, který měl poukazovat na podobnost kulovitých útvarů u záštity s ledvinami, je mnohem mladším výplodem upjaté společenské morálky pokročilého 19. století.

Čepel dýky měla v průběhu staletí několik různě se střídajících variant. Obvykle se objevovala buď oboustranně broušená čepel průřezu zploštělého kosočtverce, nebo čepel průřezu trojúhelníku, která byla po jedné straně broušená po celé délce a na opačné straně měla ostří broušené jen třeba do ¼ až 1/3 délky čepele u hrotu (ale někdy i delší), jako je tomu u moderních útočných nožů a dýk z 20. a 21. století.

A že zaznělo „v průběhu staletí“? Ano, tento typ dýky byl skutečně vytrvalý. Nejstarší identifikované exempláře jsou datované do konce 13. a první poloviny 14. století a odtud dále byla dýka s koulemi hojně používaná napříč střední a západní Evropou až do poloviny 16. století. Archeologické nálezy a vyobrazení potvrzují výskyt tohoto typu dýky v českém prostředí od cca 2. čtvrtiny 14. století a je tudíž zjevné, že uvedený typ dýky tak sloužila svému účelu nejen v časech Lucemburků, ale i v období husitských válek a poděbradském i jagellonském období. Ledvinové dýky v různém stadiu zachovalosti byly nalezeny například v Praze, Čáslavi, Brně či Hradišťku u Davle. Některé z odkrytých exemplářů mají slušně dochované i rukojeti z organického materiálu, jako je tomu například u dýky odkryté během vykopávek na Veselé ulici v Brně.   

Nošení ledvinové dýky se i po polovině 16. století ještě dlouhou udrželo v Nizozemí, ve Skandinávii a na Britských ostrovech, a to až do 18. století. S ohledem na vizuální a konstrukční podobnost se soudí, že skotská dýka dirk se vyvinula právě z tzv. z dýky s koulemi.