Zaklínač s námi a mezi námi

Když polský spisovatel Andrzej Sapkowski dopsal první fantasy povídku o zaklínači Geraltovi, jistě netušil, že právě položil základ obrovskému kulturnímu fenoménu.

Představovat do detailu fantasy svět zaklínače Geralta je asi zbytečné a v rozsahu tohoto příspěvku i nemožné – k tomu ostatně lépe slouží fanouškovské platformy, jako je například zaklínačský WikiFandom. Pokud na tyto řádky pohlíží čtenář, jemuž je spojení slov „zaklínač Geralt“ přece jen neznámé, můžeme připojit jisté shrnutí celého zaklínačského univerza v kostce:

Geralt, řečený „z Rivie“, je zaklínač (pol. wiedźmin – odtud další český výraz „vědmák“), profesionální lovec netvorů. Geralt je člověk, který byl jako chlapec školen na dobře utajeném hradě Caer Morhen, kde prodělal nejen náročný bojový výcvik a výuku v oblasti nauky o různých monstrech, ale také prošel prostřednictvím podávaných elixírů procedurou, která je známá jako „zkouška trav“ a je konečnou fází proměny člověka v zaklínače. Zkouška, kterou přežije jen zlomek uchazečů, končí mutací, díky níž získává nový zaklínač elementární magické schopnosti, nadlidskou rychlost a obratnost a zrak umožňující dobré vidění i ve tmě. Vedle toho pak díky mutaci dokáže tyto své schopnosti dočasně vylepšit konzumací elixírů, které jsou pro ostatní lidi smrtelným jedem. Proti monstrům bojuje s pomocí stříbrného meče, jednoduchých kouzel – znamení vrhaných rukou – a zaklínačského amuletu, který pomáhá vycítit nebezpečí a magii. Vedle toho nosí Geralt také ocelový meč, který mu slouží jako prostředek sebeobrany vůči lidem v nepřátelském světě.

Tento svět, do něhož lidé přišli v dávné minulosti po blíže nespecifikované katastrofě z jiného světa, je rovněž domovem tradičních ras žánru fantasy – elfů, trpaslíků, gnómů a půlčíků – které ovšem lidé napříč staletími začali vytlačovat z jejich původních sídel. A tak je v zaklínačových příbězích mnohem více surové reality mezilidských, či spíše mezietnických vztahů, které bychom například v díle J. R. R. Tolkiena hledali jen těžko či pouze v decentní podobě: rasismus, šovinismus, náboženská intolerance, hloupé pověry a předsudky. Kromě tradičně fungující magie je zde řada monster – někdy produktů evoluce, jindy výsledků čarodějných experimentů, ale především jako výsledek dávné katastrofy zvané „konjunkce sfér“, kdy došlo k dočasnému propojení zaklínačova světa s jinými světy a po této události v popisovaném světě „uvízla“ řada tvorů, netvorů či různých ras – včetně upírů, kteří zde nečekaně nepatří k tomu, co klasická fantasy označuje jako "nemrtvé". A tak má Geralt stejně jako jiní zaklínači práce nad hlavu, neboť právě pro ochranu lidstva a boj s těmito netvory některý z čarodějů zaklínače kdysi vytvořil.

Zaklínačský svět a samotné příběhy jsou jakýmsi zrcadlem našeho světa a jeho historie – Andrzej Sapkowski mnoho věcí stvořil vlastní pronikavou myslí, avšak pro inspiraci neváhal sáhnout zejména do slovanské mytologie, stejně jako do mytologií jiných národů a do historie. Doslova autorovou specialitou je používaní jmen reálných historických postav pro některé postavy z jeho světa, někdy bez souvislosti, jindy naopak formou podobnosti. Jako například nilfgaardský maršál Menno Coehoorn, který je jasnou narážkou na holandského generála z druhé poloviny 17. století Menno van Coehoorna. Vedle toho je Sapkowského specialitou zasazování různých příběhů o zaklínači do schémat tradičních pohádek evropské kultury, jako například „Kráska a zvíře“ (povídka „Zrnko pravdy“) či „Sněhurka a sedm trpaslíků“ (povídka „Menší zlo“), kterým však autor udělil velmi netradiční formu a přetavil je tak do nové a naprosto originální podoby.

A kde je počátek toho všeho?

Vše začalo původní povídkou Zaklínač (Wiedźmin), publikovanou v roce 1986 v časopise Fantastyka. Poté následovaly od 2. poloviny 80. let další povídky, opět v časopisech. V češtině začaly příběhy o zaklínači Geraltovi vycházet poprvé prostřednictvím nakladatelství Winston Smith v roce 1993 jako sbírky povídek: Stříbrný meč, Věčný oheň a Meč osudu. Poslední jmenovaná sbírka pak závěrečnou povídkou „Něco víc“ předznamenávala samotnou ságu o zaklínači a Ciri, vydanou péčí ostravského nakladatelství Leonardo: Krev elfů (1995), Čas opovržení (1996), Křest ohněm (1997), Věž vlaštovky (1998) a Paní jezera (2000).

První české vydání povídek o zaklínači Geraltovi

V tomto ohledu je zajímavé malé srovnání Andrzeje Sapkowského s osobou J. R. R. Tolkiena a toho, jak jejich světy vznikaly. S oběma těmito autory je spojený hluboký kulturně-historický přehled a dobrá jazyková vybavenost. Profesor Tolkien byl vysokoškolský pedagog, filolog, který se k Pánu prstenů dostal tak, že začal napřed tvořit samotný svět, jeho božstva a mytologii. Na druhé straně Andrzej Sapkowski, vzděláním původně ekonom, začal psaním samotných příběhů a teprve mnohem později, když o svět zaklínače vypukl celosvětový zájem, se podílel či spolupodílel na dotváření zaklínačova světa, o nějž měli fanoušci zaklínače čím dál větší zájem. Ostatně jak sám Sapkowski přiznal v jednom rozhovoru pro české fanoušky ještě v 90. letech, on sám „neví kolik mil dělí Cintru od Blavikenu“ a na jiném místě přiznal, že první mapu „jeho světa“ mu poslal Stanislav Komárek, jeden z prvních překladatelů a ilustrátorů povídek o zaklínači.

Příběhy o Geraltovi, Ciri a Yennefer však navzdory své popularitě dlouho zůstávaly lokální (či doslova salónní) fantasy – až do roku 1998, kdy byl zaklínač poprvé přeložen do němčiny, byla čeština jediným jazykem, v němž tyto příběhy kromě polštiny vycházely. V roce 2002 spatřil světlo světa krátký polský seriál Zaklínač, který se však nedočkal významnějšího ohlasu. Do všeobecného povědomí a kulturního mainstreamu zaklínače posunuly až počítačové hry Zaklínač (2007), Zaklínač 2 – Vrahové králů (2011) a především Zaklínač 3 – Divoký hon (2015) a navazující rozšíření Srdce z kamene (2015) a O víně a krvi (2016). V této souvislosti se sluší připomenout, že dosud nejvěrnějším vizuálním ztvárněním zaklínačova světa zůstává právě herní série polského studia CD Projekt Red, které velice důsledně vycházelo ze Sapkowského popisů oděvů, výstroje a vůbec hmotné kultury zaklínačova světa, jež v sobě místy mísí prvky s historickou inspirací od raného středověku (ostrovy Skellige) přes vrcholný středověk (knížectví Toussaint) až po ranou renesanci (dvorská móda v Nilfgaardu a některé módní prvky obecně). Od uvedení herní série začala narůstat jak fanouškovská základna, tak i veškerý merch spojený se světem zaklínače. Andrzej Sapkowski reagoval na růst popularity svých hrdinů vydáním samostatné knihy Bouřková sezóna (2013, česky 2015), která prostřednictvím souběžně popisovaný událostí ve dvou časových liniích propojovala několik postav z povídek i ze ságy a tvořila tak cosi, co působí jako prequel i sequel současně. Mimochodem – toto je jediná kniha, v níž má Geralt tendenci nosit na zádech současně oba své meče, ocelový i stříbrný, jako je tomu v herní sérii. Zatím posledním velkým popkulturním počinem ze světa zaklínače je seriál produkovaný od roku 2019 společností Netflix, který však svým pojetím příběhů o zaklínači fanouškovskou základnu poněkud rozděluje, a tak snad jediné, na čem se fanoušci shodli, byl Henry Cavill v roli Geralta.

V každém případě je třeba říci, že vytrvalost, s jakou se zaklínač a jeho svět stále drží na čele popularity fanoušků fantasy a v obecnějším kulturním povědomí, jen ukazuje, že nejde pouze o krátkodobou módní vlnu, ale o kulturní fenomén srovnatelný s Tolkienovým Pánem prstenů, jehož odkaz mezi námi zůstane dlouhodobě.