Zpět do e-shopu

Husitské války

Husitské války
Středověk Pondělí, 26. únor 2024

 

Násilné události první pražské defenestrace 30. července 1419 se staly počátkem husitských válek. Nálady ve společnosti, rozbouřené již upálením mistra Jana Husa a po něm Jeronýma Pražského v Kostnici v červenci 1415, se ještě zhoršily po smrti krále Václava IV. v srpnu 1419, neboť na trůn měl nastoupit jeho bratr, uherský a římský král Zikmund Lucemburský. Velká část české společnosti – tzv. husité – podmiňovala přijetí Zikmunda za českého krále tím, že bude respektovat Husovo učení a ponechá přijímání podobojí. Společnost se tedy rozdělila na stoupence Husova náboženského programu, který se nyní stal i programem politickým, a na jeho odpůrce, kteří podporovali Zikmunda Lucemburského – těmi byla zejména katolická vysoká šlechta a tradičně katolická města. Husité z venkova se již v průběhu podzimu 1419 spojovali do větších celků a následně chtěli vejít v těsnější spojení s husitskými městy a hlavně s Prahou. Čeští katolíci, kteří tomu chtěli zabránit, utvořili koalici a pokusili se zasadit první úder. 

Tak došlo k prvním bitvám u Živohošti (listopad 1419), Nekmíře (přelom roku 1419-1420) a Sudoměře (březen 1420). I když husité utrpěli u Živohošti a Sudoměře citelné ztráty v podobě mrtvých a zajatých, výsledky těchto bojů a zejména bitvy u Sudoměře hovořily v neprospěch katolíků. V Jižních Čechách v tomto období založili husité město Tábor, hlavní baštu radikálního husitství. Ve stejné době přešli husité do ofenzivy a začali útočit na katolické majetky a zejména na církevní statky. Současně s tím 1. března 1420 vyhlásil papež Martin V. proti husitům 1. křížovou výpravu, jejíhož vedení se chopil Zikmund Lucemburský. Jelikož bylo zřejmé, že hlavním cílem výpravy bude Praha, husité z venkova začali hlavní město posilovat. Vojsko křižáků, které Prahu počátkem léta 1420 skutečně oblehlo, nakonec utrpělo porážku v bitvě na Vítkově. Zikmund se v listopadu 1420 pokusil ještě udržet pevnost Vyšehrad, avšak po prohrané bitvě u Vyšehradu o něj definitivně přišel a katolická posádka zůstala pouze na Pražském hradě, který kapituloval až v červnu 1421. Mezitím hlavní bašty husitů z jihu (Tábor) a východu (Hradec Králové) udržovaly spojenectví a dobývaly v Čechách opěrné body katolíků. Mezi nimi pevně odolávala silná katolická města Plzeň, České Budějovice a území Oldřicha z Rožmberka.

Druhá křížová výprava proti husitům (léto 1421–leden 1422) dopadla tragicky. První část výpravy říšských kurfiřtů se koncem léta neúspěšně pokusila dobýt husitský Žatec a vzápětí ustoupila, respektive utekla za hranice. Druhá část výpravy pod Zikmundem Lucemburským a Albrechtem Habsburským zahájila operace až v říjnu. Zpočátku byla úspěšná proti husitům na Moravě, avšak v bitvě u Kutné Hory v prosinci 1421 a u Nebovid počátkem roku 1422 neuspěla. Zikmundovi křižáci v závěru na ústupu utrpěli ještě drtivou porážku v bitvě u Habrů 8. ledna 1422, po níž husité vypálili katolické město Německý Brod.

Roky 1423-1426 poznamenaly vnitřní rozpory husitů a bojové střety zejména mezi Prahou a Janem Žižkou (bitvy u Strauchova dvora 1423 a u Malešova 1424). Husité z tohoto období nakonec vyšli úspěšně a jednotlivé svazy husitských měst a šlechty po vzájemném usmíření dokázaly dále spolupracovat. K pražskému, táborskému a sirotčímu svazu se pak v roce 1425 přidal nový žatecko-lounský svaz. Obtížné období zakončili znovu sjednocení husité porážkou saského vojska v bitvě u Ústí nad Labem v červnu 1426.

V roce 1427 vytáhla proti husitům 3. křížová výprava, vedená kurfiřty – braniborským markrabětem Fridrichem I. Hohenzollernem a trevírským arcibiskupem Otou z Ziegenheimu. Výprava však skončila porážkou křižáků v bitvě u Tachova a následovalo období tzv. rejs (či „spanilých jízd“) husitských vojsk mezi léty 1427-1433. Husité v těchto operacích kombinovali přenesení války na území nepřítele, pokusy o náboženskou agitaci a zároveň snahu o doplnění výstroje a zásob formou kořistění – české země tehdy utrpěly sérií neúrod a všeobecné obchodní embargo proti husitům od roku 1420 mezinárodní obchod s okolními zeměmi téměř zastavilo.

Posledním pokusem o porážku husitů v poli byla 4. křížová výprava, která skončila v polovině srpna 1431 porážkou a útěkem křižáků z bitvy u Domažlic. Teprve poté se katolická Evropa vydala na cestu diplomacie a přizvala husity na koncil do Basileje

Tam (a ještě dlouho poté) obhajovali husité základ svého programu, tzv. čtyři artikuly pražské. Jednání a hledání kompromisů se protahovalo.

Snahu o kompromis a ukončení válek ovšem nenarušovali jen zaujatí katolíci a papež, ale i husitská radikální scéna a hlavně její úderná síla – polní vojska. Původně byla základem vojenské síly husitů svolávaná vojska jednotlivých svazů, spojující oddíly měst, venkova a husitské šlechty – pražského, táborského, sirotčího (východočeského) a žatecko-lounského – avšak vedle nich se postupně vyprofilovala stálá polní vojska, z nichž se stávala hlavní síla pro výpravy za hranice. Odmítání jednání s katolíky ze strany polních vojsk mělo vedle náboženského podtextu ještě čistě světský důvod: ukončením válek by polní vojska ztratila smysl své existence a základ obživy. Polní vojska také v letech 1431-1433 bez ohledu na jakákoliv jednání obléhala katolickou pevnost Plzeň, avšak neúspěšně. Tato situace nakonec v Českém království vyústila ve vytvoření křehké koalice umírněných husitů s katolíky proti radikálům a polním vojskům. Ke konečnému střetu obou stran došlo 30. května 1434 v bitvě u Lipan, kde byla polní vojska poražena, z velké části zničena a čelní představitel radikálů Prokop Holý zde padl.  

Tím se konečně otevřela cesta k dalším jednáním, která vyústila v přijetí a vyhlášení tzv. basilejských kompaktát 5. července 1436. Zikmund byl poté přijat za krále prakticky všemi obyvateli země. V ozbrojeném odporu pokračovali pouze nejtvrdší husitští radikálové v čele s Janem Roháčem z Dubé. Za poslední bojové operace husitských válek je považována bitva u Křeče 1435, v níž oddíly Oldřicha z Rožmberka porazily táhnoucí voj táboritů, a za definitivní tečku se považuje dobytí hradu Sion 6. září 1437, zajetí a následná poprava Jana Roháče z Dubé v Praze.

 

A co číst dál