Husitské války

Násilné události první pražské defenestrace 30. července 1419 se staly počátkem husitských válek. Nálady ve společnosti, rozbouřené již upálením mistra Jana Husa a po něm Jeronýma Pražského v Kostnici v červenci 1415, se ještě zhoršily po smrti krále Václava IV. v srpnu 1419, neboť na trůn měl nastoupit jeho bratr, uherský a římský král Zikmund Lucemburský. Velká část české společnosti – tzv. husité – podmiňovala přijetí Zikmunda za českého krále tím, že bude respektovat Husovo učení a ponechá přijímání podobojí. Společnost se tedy rozdělila na stoupence Husova náboženského programu, který se nyní stal i programem politickým, a na jeho odpůrce, kteří podporovali Zikmunda Lucemburského – těmi byla zejména katolická vysoká šlechta a tradičně katolická města. Husité z venkova se již v průběhu podzimu 1419 spojovali do větších celků a následně chtěli vejít v těsnější spojení s husitskými městy a hlavně s Prahou. Čeští katolíci, kteří tomu chtěli zabránit, utvořili koalici a pokusili se zasadit první úder. 

Tak došlo k prvním bitvám u Živohošti (listopad 1419), Nekmíře (přelom roku 1419-1420) a Sudoměře (březen 1420). I když husité utrpěli u Živohošti a Sudoměře citelné ztráty v podobě mrtvých a zajatých, výsledky těchto bojů a zejména bitvy u Sudoměře hovořily v neprospěch katolíků. V Jižních Čechách v tomto období založili husité město Tábor, hlavní baštu radikálního husitství. Ve stejné době přešli husité do ofenzivy a začali útočit na katolické majetky a zejména na církevní statky. Současně s tím 1. března 1420 vyhlásil papež Martin V. proti husitům 1. křížovou výpravu, jejíhož vedení se chopil Zikmund Lucemburský. Jelikož bylo zřejmé, že hlavním cílem výpravy bude Praha, husité z venkova začali hlavní město posilovat. Vojsko křižáků, které Prahu počátkem léta 1420 skutečně oblehlo, nakonec utrpělo porážku v bitvě na Vítkově. Zikmund se v listopadu 1420 pokusil ještě udržet pevnost Vyšehrad, avšak po prohrané bitvě u Vyšehradu o něj definitivně přišel a katolická posádka zůstala pouze na Pražském hradě, který kapituloval až v červnu 1421. Mezitím hlavní bašty husitů z jihu (Tábor) a východu (Hradec Králové) udržovaly spojenectví a dobývaly v Čechách opěrné body katolíků. Mezi nimi pevně odolávala silná katolická města Plzeň, České Budějovice a území Oldřicha z Rožmberka.

Druhá křížová výprava proti husitům (léto 1421–leden 1422) dopadla tragicky. První část výpravy říšských kurfiřtů se koncem léta neúspěšně pokusila dobýt husitský Žatec a vzápětí ustoupila, respektive utekla za hranice. Druhá část výpravy pod Zikmundem Lucemburským a Albrechtem Habsburským zahájila operace až v říjnu. Zpočátku byla úspěšná proti husitům na Moravě, avšak v bitvě u Kutné Hory v prosinci 1421 a u Nebovid počátkem roku 1422 neuspěla. Zikmundovi křižáci v závěru na ústupu utrpěli ještě drtivou porážku v bitvě u Habrů 8. ledna 1422, po níž husité vypálili katolické město Německý Brod.

Roky 1423-1426 poznamenaly vnitřní rozpory husitů a bojové střety zejména mezi Prahou a Janem Žižkou (bitvy u Strauchova dvora 1423 a u Malešova 1424). Husité z tohoto období nakonec vyšli úspěšně a jednotlivé svazy husitských měst a šlechty po vzájemném usmíření dokázaly dále spolupracovat. K pražskému, táborskému a sirotčímu svazu se pak v roce 1425 přidal nový žatecko-lounský svaz. Obtížné období zakončili znovu sjednocení husité porážkou saského vojska v bitvě u Ústí nad Labem v červnu 1426.

V roce 1427 vytáhla proti husitům 3. křížová výprava, vedená kurfiřty – braniborským markrabětem Fridrichem I. Hohenzollernem a trevírským arcibiskupem Otou z Ziegenheimu. Výprava však skončila porážkou křižáků v bitvě u Tachova a následovalo období tzv. rejs (či „spanilých jízd“) husitských vojsk mezi léty 1427-1433. Husité v těchto operacích kombinovali přenesení války na území nepřítele, pokusy o náboženskou agitaci a zároveň snahu o doplnění výstroje a zásob formou kořistění – české země tehdy utrpěly sérií neúrod a všeobecné obchodní embargo proti husitům od roku 1420 mezinárodní obchod s okolními zeměmi téměř zastavilo.

Posledním pokusem o porážku husitů v poli byla 4. křížová výprava, která skončila v polovině srpna 1431 porážkou a útěkem křižáků z bitvy u Domažlic. Teprve poté se katolická Evropa vydala na cestu diplomacie a přizvala husity na koncil do Basileje

Tam (a ještě dlouho poté) obhajovali husité základ svého programu, tzv. čtyři artikuly pražské. Jednání a hledání kompromisů se protahovalo.

Snahu o kompromis a ukončení válek ovšem nenarušovali jen zaujatí katolíci a papež, ale i husitská radikální scéna a hlavně její úderná síla – polní vojska. Původně byla základem vojenské síly husitů svolávaná vojska jednotlivých svazů, spojující oddíly měst, venkova a husitské šlechty – pražského, táborského, sirotčího (východočeského) a žatecko-lounského – avšak vedle nich se postupně vyprofilovala stálá polní vojska, z nichž se stávala hlavní síla pro výpravy za hranice. Odmítání jednání s katolíky ze strany polních vojsk mělo vedle náboženského podtextu ještě čistě světský důvod: ukončením válek by polní vojska ztratila smysl své existence a základ obživy. Polní vojska také v letech 1431-1433 bez ohledu na jakákoliv jednání obléhala katolickou pevnost Plzeň, avšak neúspěšně. Tato situace nakonec v Českém království vyústila ve vytvoření křehké koalice umírněných husitů s katolíky proti radikálům a polním vojskům. Ke konečnému střetu obou stran došlo 30. května 1434 v bitvě u Lipan, kde byla polní vojska poražena, z velké části zničena a čelní představitel radikálů Prokop Holý zde padl.  

Tím se konečně otevřela cesta k dalším jednáním, která vyústila v přijetí a vyhlášení tzv. basilejských kompaktát 5. července 1436. Zikmund byl poté přijat za krále prakticky všemi obyvateli země. V ozbrojeném odporu pokračovali pouze nejtvrdší husitští radikálové v čele s Janem Roháčem z Dubé. Za poslední bojové operace husitských válek je považována bitva u Křeče 1435, v níž oddíly Oldřicha z Rožmberka porazily táhnoucí voj táboritů, a za definitivní tečku se považuje dobytí hradu Sion 6. září 1437, zajetí a následná poprava Jana Roháče z Dubé v Praze.