Antika

Antický Řím

Přítel každého vojáka, který sloužil v armádě antického Říma, byl jeho meč. Na jeho kvalitě závisel legionářův život, a proto není divu, že kvalitní meče byly vyhledávané a velmi ceněné. Nicméně meč jako takový nebyl římským vynálezem, používali jej i další národy. Svůj vliv měly na vývoj římských mečů jejich protějšky u Řeků, ale rovněž Keltů. V průběhu římských dějin se vojenská výzbroj vyvíjela v souvislosti s tím, jak se území říše rozšiřovalo a jak samotní Římané přebírali technické vymoženosti jiných národů.

Římská armáda měla k dispozici rozličné množství zbraní, které byly uzpůsobeny stylu boje. Základní rozdělení bylo na těžkooděnce, lehkooděnce a jízdu. Jízdu tvořili příslušníci vyšší vrstvy, patricijové, protože pořídit si koně a k němu potřebnou výstroj bylo finančně náročné. To platilo zejména na počátku dějin římské říše, než byla zavedena profesionální armáda jako řešení pro nemajetné Římany, kteří neměli vlastní půdu, která by je uživila. I přesto bylo členství v jízdě vyhrazeno pro dobrodružné patricije, kteří mohli v armádě hledat dobrodružství, či alespoň snadnou cestu k bohaté kořisti. Typickou zbraní jezdectva byl dlouhý meč, který umožňoval útočit přímo ze sedla na pěší vojáky. Jízda nosila obvykle drátěnou košili, která měla na bocích „rozparky“, aby si v ní jezdec mohl pohodlně sednout. Pokud se vrátíme k lehčí pěchotě, pak mluvíme konkrétně o pomocných sborech prakovníků a lučištníků, kteří zacházeli s mečem minimálně. Jejich úkolem bylo zasypávat nepřítele šípy, kameny a tím podkopávat jeho bojovou morálku. Došlo-li k přímé konfrontaci, pak mohli členové těchto sborů použít krátkou dýku, která byla pro ně praktičtější zbraní než těžší meč, který by zpomaloval jejich přesun. Lučištníci nosili opět drátěnou košili, která byla jen o něco delší než u jízdy.

Když se řekne římská armáda, pak se většině lidí vybaví jeden velmi specifický vojenský útvar - legie. Těžká pěchota tvořila hlavní a v obecném povědomí nejznámější část římské armády. Od 8. století do cirka 7. století př. n. l. byla legionářská výbava tvořena bronzovou helmou a koženým kyrysem, jejichž tvar vycházel z řecké předlohy. Nalezly se i kovové holenice, které se nosily zhruba od 3. století př. n. l. až do 1. století př. n. l. Jednalo se o starší typ, který chránil nohy jen po kolena. Mariova reforma přinesla profesionalizaci armády, co s sebou neslo i nutnost zajistit pro vojáky potřebnou zbroj na státní náklady. Zbroj dodávali vojákům profesionální řemeslníci (kožedělníci, kováři, zbrojíři…), kteří se stěhovali spolu s armádou. Jejich dílny byly obvykle přímo součástí vojenské pevnosti nebo tábora.

Nicméně i přesto zůstávaly rozdíly ve výbavě, která odrážela dosaženou šarži. Elitní jednotky legii, pretoriánská garda, což byla tělesná stráž císaře, disponovala od přelomu 1. a 2. století př. n. l. typem brnění zvané lorica squamata, která vycházela ze staršího typu lorica hamata, kterou vynalezli ve 3. století př. n. l. Keltové. Jednalo se o zbroj tvořenou kovovými plíšky o délce 10 až 50 mm, které byly vzájemně propojené drátěnými očky. Z tohoto typu se postupně vyvinula lorica segmentata. Tím, co tvořilo jakousi vizitku každého legionáře, jeho osobní talisman, byl právě meč. Byla to hlavní úročná zbraň, užívaná k boji nablízko, čemuž odpovídala jeho krátká, ale široká čepel. Čepele byli obvykle bronzové, někdy ze železa. Jednalo se o zbraň určenou k bodání a případně k sekání do nepřátelských hord. Římská armáda používala meče různé délky, zhruba do 0,55 metru, a typu. V polovině 2. století př. n. l. přišel do módy krátký dvousečný meč se zužující se špičkou, zvaný gladius hispanensis, protože pocházel z od Keltů z Pyrenejského poloostrova, tehdejší Hispánie. Ke konci 2. a počátku 3. století n. l. byl meč typu gladius nahrazen typem spatha, s délkou čepele až 0,7 metru. Ve 3. století byl standardní součástí výzbroje každého legionáře. Doplňkem k meči byla pochva, která jednak chránila čepel, aby zůstala co nejdéle ostrá. Vyráběla se ze dřeva, které bylo potažené kůží a ozdobným kováním, ale umělecké zpracování se kus od kusu lišilo, zejména pokud šlo o zakázkovou práci. Pochvy a meče vyráběné hromadně samozřejmě nijak zvlášť zdobené nebyly. Ať šlo o běžnou zbraň, či umělecky zdobený skvost, bylo nutné jej na něčem nosit. K tomu sloužil opasek, spíše jakási vojenská zástěra, lat. cingulum militarae, balteus. Opasek doplňovala zástěra z kožených řemínků pobitých kovovými plíšky. Od 4. století se do „módy“ dostal germánský opasek, který byl pro nošení meče praktičtější.

Jak vidno, má meč v římské armádě velmi zajímavý příběh. Ostatně byl to právě meč, kterým se psala významná část římské historie. Gladius je mnohem více než pouhá zbraň, je to symbol síly a moci jedné z nejúchvatnějších starověkých civilizací. Vyjadřuje odhodlání, nezlomnou vůli a ochotu položit život za ideál, kterým Řím byl v myslích svých obyvatel. To vše dělá z meče typu gladius legendu, hlavního hrdinu příběhů i inscenací historických bitev.

Římské šperky

Již z pravěkých hrobů se dochovaly nejstarší doklady kostěných a jiných šperků, kterými lidé zkrášlovali svá těla. Šperky měli krom estetické funkce často i funkci náboženskou a sociální. Vypovídaly o sociálním postavení, bohatství, charakteru a duchovnímu smýšlení svého nositele. Někdy se jim přisuzovaly i magické síly, zvláště těm, které byly vyrobeny z nějakých exotických materiálů, či měly na sobě vyryté okultní symboly. Tuto tradici lze nalézt napříč všemi kulturami, tu římskou nevyjímaje.

Budeme-li k tématu přistupovat historicky, pak můžeme začít studiem uměleckých řemesel, konkrétně šperkařstvím. Řemesla v antickém Římě provozovaly velmi dobře organizované cechy, které produkovaly rozličné zboží pro tuzemský i zahraniční obchod. Značnou část prací vykonávali sice otroci, ale většina specializovaných řemesel byla provozována svobodnými lidmi. Řemeslníci byli organizováni do odborných cechů (lat. collegia), které své příslušníky podporovaly, často organizovaly i pohřby a další aktivity. Průmyslová výroba neusilovala o vyšší efektitivitu, zejména proto, že hlavní investice vyšší třídy směřovaly do zemědělství.

Foto: ukázka stříbrných římských náušnic vlastní výroby k zakoupení zde

Z užívaných materiálů se nejčastěji používala slonovina, oblíbená zejména jako materiál pro vykládání umělecky vyřezávaných schránek, které máme doloženy od 4. století. Podobně jako slonovina se těšilo zájmu i exotické dřevo, jehož leštěná struktura dala vzniknout i pěkným uměleckým kouskům. Práce se dřevem byla v antice součástí řady řemeslných odvětví, počínaje stavbou lodí a konče (mimo jiné) i výrobou luxusního nábytku. Tesařské nástroje se od doby antiky rovněž příliš nezměnily. Pomineme-li moderní stroje poháněné elektřinou, pak velká většina ručních nástrojů byla známa již v antice. Hmatatelně máme doložené majzlíky, dláta, pily a další nářadí. Pro nás je ovšem zajímavější otázka kovotepectví a obecně práce s kovem, který byl hlavním materiálem pro výrobu šperků. Antická metalurgie zpracovávala zlato, stříbro, bronz a cín, který se často mísil s olovem. Takto vniklá slitina byla odolnější vůči vnějším vlivům a fyzickému opotřebení než samotný cín, což jí dávalo široké možnosti využití. Sloužila pro výrobu různých nádob a větších nádrží na vodu (většinou šlo o dřevěnou káď vyloženou plechem), vodovodních trubek pro aquadukty etc. Cín byl oblíbenou a cenově dostupnou náhražkou stříbra, ale vyráběly se z něj i další věci, než jenom šperky. Dalším kovem, který ale nenašel své využití ve šperkařství, bylo železo, z něhož se vyráběly hlavně meče a další vojenské vybavení. Dochovala se řada zlatých i stříbrných náušnic, náramků, prstenů, často zdobených i drahými kameny. Oblíbené drahé kameny antiky byly rubíny (často zaměňované za jiné kameny červené barvy), perly, gagát a zejména pak opál, který byl považován za královský kámen kvůli svému duhovému lesku. Drahé kameny určené do šperků se upravovaly pomocí ručního vrtáku s vyměnitelnou kovovou hlavicí. Řezání kamenů bylo v antice oblíbenou metodou, která se užívala pro gemy, kameny s vyřezanou podobiznou. Svého vrcholu dosáhla výroba gemů, čili kamejí, za vlády císaře Augusta (27. př. n. l. až 14. n. l.).

Šperky hrály v životě Římanů významnou roli. Římané jimi dávali najevo, kým jsou, k jaké společenské třídě patří. Šperky často byly zdobeny jmény či symboly oblíbených božstev, jejichž ochrany se Římané dovolávali. Římské právo stanovovalo, jakým způsobem se mohou římští občané krášlit. Tyto pokyny se týkaly nejen šperků, ale celkového zevnějšku, který postihoval oděv, líčení, účes etc. Velmi oblíbené byly prsteny a brože (lat. fibulae), které sloužily k sepnutí oděvu (např. tógy). Právě prsteny byly nejvíce vypovídajícím módním doplňkem. Nosily je ženy i muži, kteří jimi dávali najevo své povolání, stav i to, zda jsou svobodní. Vedle okrasné funkce sloužily pečetní prsteny ke stvrzení smluv a dalších dokumentů. Na krku se nosily zlaté a stříbrné řetězy a různé amulety. Typicky ženskou záležitostí byly náušnice, náramky a dokonce i vějíře, kterými se urozené matrony ovívaly v letních dnech.

Antické přilby

První řecké přilby byly kožené čapky pobité kovovými plíšky. S migrací dórů ze severu na jih Řecka se šíří rovněž používání bronzu, z něhož se vyráběla i zbroj. Bronzové přilby byly masivní, z pevně spojených kovových částí, kvůli čemuž je nebylo možné upravovat podle potřeby. Kvůli tomu byly také nejlepší přilby ty, které si majitel nechat zhotovit na zakázku, což si ale mohl dovolit jen majetnější klient. Našly se různé typy. Některé helmy korintského typu byly doplněné i nosníkem a v podstatě zakrývaly celý obličej jako maska. Protivník mohl vidět jen oči svého soka, což muselo vyvolávat pocit hrůzy a děsu. Zřejmě odtud má svůj původ nejslavnější mytická přilba neviditelnosti, kterou vlastnil Bůh smrti Hádes. Vykoval ji pro něj Bůh kovářů Hefaistos s pomocí kyklopů. Spolu s Diovým bleskem a Poseidonovým trojzubcem to byla nejmocnější zbraň, kterou olympští bohové použili ke svému triumfu nad Titány, svými předchůdci.

Římská přilba rovněž prošla mnoha proměnami, než dospěla do své „klasické“ podoby. Nejstarší typ se zval cassis. Kryla hlavu i z profilu, nejen proti útoku zepředu. Římané převzali od Etrusků zvyk zdobit přilby velících setníků chocholem z peří, či koňských žíní, u důstojníků pak přišla ke slovu helma zdobená navíc tepanými poklicemi. V klasické době nosili legionáři přilbu ze silného plechu, která kryla i tváře. Protože byly tyto helmy vyráběné obvykle v masovém měřítku, byly často větších rozměrů. Vojáci si je pak nasazovali na čapku, častěji však na hlavu, okolo které si předtím omotaly hadry jako turban. Mělo to hned několik důvodů. Jednak díky tomu přilba lépe seděla, jednak vrstva látky pod kovem tlumila případné nárazy. Dochovalo se několik základních typů kovových přileb. Nejstarší, který pochází z 8. a 7. století př. n. l., se jmenuje přilba villanovského typu. Ta se skládala ze dvou vzájemně spojených bronzových odlitků. Známějším typem je tzv. „zvoncová“ přilba, jejíž součástí byl i pověstný chochol z koňských žíní. Od 6. století máme doloženou přilbu typu Negau, jejíž užívání se datuje do 4., místy i do 3. století př. n. l. I tento typ byl doplněn chocholem. O přesné funkci těchto chocholů se sice ještě vedou mezi badateli diskuze, obecně se ale soudí, že šlo o přehledný signál, podle něhož mohli vojáci snadno najít v bitevní vřavě svého velitele. To by rovněž vysvětlovalo, proč se tato ozdoba používala i u dalších typů, jako byla přilba zvaná Montefortino. Používala se od 4. století př. n. l. a získala si oblibu i mimo římskou armádu. Její upravenou verzi našli archeologové i v keltských hrobech. Její charakteristickým znakem bylo trojnásobné (někdy byl i větší počet) vykrojení lícnice. Z ní pak vzešel typ přilby, kterému se říká Coolus, případně lidověji „žokejská čapka“. Jednalo se o velmi jednoduchou bronzovou přilbu, tvarem velmi podobnou čapce. Měla chránič zátylku, ale obecně si příliš velkou popularitu nezískala. Svůj vliv v tom sehrál i fakt, že v 1. století př. n. l, kdy byla její výroba nejvíce na vzestupu, došlo k odklonu od bronzu k železu. První známá přilba, vyrobená ze železa, se jmenuje podle místa svého prvního nálezu, Port bei Nidau ve Švýcarsku. Přilba typu Port posloužila jako předloha pro přilbu tzv. „galského“ typu, též známou pod německým názvem Weisenau. Oproti své předchůdkyni disponovala větším chráničem zátylku i lícní strany.

Doposud jsme věnovali pozornost jen přilbám, které se používaly v legii, ale své přilby mělo logicky i jezdectvo. Oproti přilbám pěchoty chránila jezdecká přilba často i obličej. V takovém případě měla podobu masky, s otvory pro ústa a oči. V dunajské oblasti si jezdectvo oblíbilo přilbu zvanou Intercisa, která byla ze železa a sestávala ze dvou dílů, které byly vzájemně spojené na vrchní části helmy.

Ať už měla přilba jakýkoliv tvar, její přirozeným a prvním úkolem bylo chránit hlavu, která se v případě vojenského setkání římské armády s „barbary“ mohla stát i cenným artiklem. Římané věděli dobře o keltském zvyku sbírat hlavy padlých nepřátel a obávali se jej. V antice byla hlava vnímána jako sídlo duše a její vlastnictví dávalo tedy majiteli moc nad duchem zemřelého. Krom fyzické ochrany tak přilba často získávala i duchovní význam.