Úderné zbraně a řemdihy představují jednu z nejúčinnějších kategorií zbraní využívaných v historickém válečnictví. Tyto zbraně byly navrženy pro maximální destrukci zbroje a způsobení těžkých zranění protivníkům. Mezi typické příklady samozřejmě ikonické řemdihy, které kombinovaly sílu úderu s nečekanou pohyblivostí díky řetězu a kovové kouli.
Úderné zbraně se vyznačovaly jednoduchou konstrukcí, ale zároveň brutální účinností, což z nich činilo oblíbenou volbu jak pěchoty, tak jezdců. Historie těchto zbraní sahá od raného středověku až po renesanční bojiště. Řemdihy navíc dodnes fascinují milovníky historie a sběratele díky svému brutálnímu designu a funkčnosti.
Řemdih, známý také jako smržovka, je středověká zbraň užívaná převážně ve 13. až 15. století, proslavená zejména husity v Čechách. Typicky se skládá z úderné části, nejčastěji ostnaté kovové koule, připevněné k dřevěné násadě řetězem o délce až jednoho metru. Existují však různé varianty této zbraně. Často bývá řemdih zaměňován s kropáčem nebo okovaným cepem, což jsou odlišné zbraně.
Původ řemdihu lze vystopovat až do 10. století na území Kyjevské Rusi. Ve středověké západní Evropě byl však tento typ zbraně méně rozšířený, což dokládá nedostatek archeologických nálezů. V angličtině se pro řemdih i okovaný cep používá jednotný termín "flail". V Polsku a východní Evropě je zbraň známa jako kiścień či kistěň, avšak rozlišení mezi řemdihem a okovaným cepem je zde obtížné. V Osmanské říši byl řemdih nazýván gurz; na rozdíl od evropských verzí měl hladkou kouli bez bodců.
Použití řemdihu v boji mělo své výhody i nevýhody. Mezi výhody patřilo, že síla nárazu se nepřenášela do rukojeti, bylo obtížné jej blokovat štítem a při pohybu poskytoval nositeli určitou ochranu. Nevýhodou byla potřeba prostoru pro rozmáchnutí, vyšší riziko zasažení sebe či spolubojovníků a obtížnější ovládání ve srovnání s pevnými zbraněmi.
Řemdih zůstává fascinujícím artefaktem středověkého válečnictví, odrážejícím vynalézavost a adaptabilitu bojovníků té doby.
