Bojový cep

Cep jako zemědělský nástroj je známý už od starověku. Sedlákům, kteří s ním byli zvyklí pracovat, se tak jeho použití jako improvizované zbraně přímo nabízelo. Nejstarší písemnými prameny doložené použití cepu v boji Evropanem se váže k obléhání města Damietta během 5. křížové výpravy v roce 1218. Masové nasazení cepu v boji však vešlo do evropských vojenských dějin až v pozdním středověku v období husitských válek. Venkované, kteří se přidávali k husitským vojskům, si zprvu přinášeli obyčejné cepy, avšak jak dokládají obrazové prameny z dalších desetiletí po začátku husitských válek, velice brzy začaly být cepy upravovány pro bojové účely – přinejmenším tím, že do dřevěného tlouku cepu byly zaráženy železné trny či hřeby. 

 Netrvalo dlouhou a v průběhu 15. století se v Českém království začaly vyrábět cepy určené pro čistě bojové použití, jak dokládají další vyobrazení a některé dochované exempláře v muzejních sbírkách. Tyto cepy byly již zcela účelově opatřeny zesilujícím kováním, které mělo spolu s hřeby zvýšit drtivý a zraňující účinek této zbraně.

 Bojové cepy si v pozdním středověku užily necelých sto let slávy, avšak po roce 1500 byly spolu s taktikou vozové hradby opouštěny a získaly opět charakter lidové venkovské zbraně, spojené se selskými rebeliemi. Přesto však vzpomínka na bojové cepy z lidského povědomí jen tak nezmizela, neboť ještě v 16. století se pojednání o této zbrani objevovala v šermířských příručkách jako například u německého mistra Paula Hectora Maira.