Pěstní štítek - puklíř

Pěstní štítek či též puklíř (čes. pukléř, fr. bouclier, něm. pugler, lat. buculerius) je v obecném povědomí o středověké výzbroji pro mnoho lidí relativně málo známou položkou a nutno dodat, že v oblasti popularizace jej historické filmy či filmy s fantasy tématikou do značné míry také opomíjejí. O něco lepší je situace v prostoru tzv. historických i fantasy počítačových her, kde se pěstní štítky objevují a jejich řinčení je popřáno sluchu. A o čem že je to vlastně řeč?

Pěstní štítek ve své prapůvodní podobě připomínal klasický kruhový štít z období raného středověku – tedy kruhový dřevěný disk s rukojetí a výřezem uprostřed, kde ruku držící štítek za rukojeť chránila plechová puklice (umbo). Od klasického kruhového štítu se lišil vlastně jen velikostí. Pěstní štítek se ovšem v Evropě neobjevil zničeno nic, ale vznikal právě postupným zmenšováním velkého kruhového štítu někdy v období 11.-12. století, kdy byly u pěšáků postupně preferovány tzv. mandlové štíty, poté protáhlé trojúhelníkové štíty a posléze od konce 12. století dále také první štíty téměř oválného tvaru či tvaru obdélníku se zakulacenými rohy, které bychom mohli označit za jakési protopavézy či první pěchotní pavézy. Zmenšený kruhový štít – nyní pěstní štítek – se v tom okamžiku stal vítaným doplňkem k poboční jednoruční zbrani nejednoho pěšího ozbrojence bez ohledu na to, jestli jeho hlavní zbraní byl luk, kuše nebo dřevcová zbraň.

Od druhé poloviny 12. století se objevují zprávy o šermířských školách meče a puklíře např. z Anglie a s nimi jdou ruku v ruce i první zákazy těchto škol či zákazy nošení puklíře spolu s mečem na veřejnosti ve městech – což poukazuje na to, že puklíř nebyl jen součástí vojenské výzbroje, ale byl vnímán a využíván i jako prostředek osobní sebeobrany v civilním životě. Napříč 13. stoletím se pak množí různá vyobrazení bojovníků s puklíři a konečně k přelomu 13. a 14. století je datován nejstarší známý rukopis o šermu mečem a puklířem, známý jako I.33 či též „Walpurgis“.

Pěstní štítky, které byly dřevěné a potažené kůží a plátnem, se používaly až do 15. století.

Tehdy je postupně začaly vytlačovat puklíře celokovové, které navíc již nemusely mít jen kruhový tvar, ale mohly nabývat např. tvaru obdélníku či byly různě prolamované. Puklíře se obvykle kombinovaly s mečem či tesákem, v případě potřeby či nouze i s dýkou či sekerou a počátkem 17. století se objevuje i kombinace s rapírem. Po roce 1500 puklíře z vojenské výstroje postupně ustoupily, avšak stále ještě zůstávaly oblíbeným prostředkem výuky šermu až do počátku 17. století.