Husitství

Počátky husitského hnutí se v prostředí Českého království začaly rodit přibližně po roce roku 1390 jako důsledek kombinace několika dlouhodobých jevů. Obecně negativní nálady obyvatelstva posílilo několik morových epidemií, méně příznivé klima ovlivněné takzvanou malou dobou ledovou a nárůst aktivit loupežných družin žoldnéřů po ukončení tzv. markrabských válek 1381-1405. Úpadek autority krále Václava IV., kterého roku 1393 dočasně zajala panská jednota, vyvolal jen další obavy. 

Církev, která byla v té době bohatá a mocná organizace, se v očích věřících postupně vzdalovala ideálům, které sama hlásala. Mohla za to mimo jiné záliba duchovních v luxusu, tendence hromadit církevních obročí, vymáhání poplatků za různé církevní úkony vůči světské společnosti a také nemravný život některých kněží, kteří si dokonce vydržovali konkubíny. Situaci zhoršilo také papežské schizma zvolením napřed dvou papežů (od 1378) a následně tří papežů najednou (od 1409). Mezitím na Karlově univerzitě v Praze probíhaly již od roku 1385 diskuse ohledně učení nedávno zemřelého anglického teologa Jana Viklefa (John Wycliff), který vystupoval proti bohatství a světskému panování církve a za nejvyšší autoritu považoval bibli. 

Kazatelé, kteří pocházeli z univerzitního prostředí a kteří přijali tyto myšlenky (Jan Hus, Jakoubek ze Stříbra, Jeroným Pražský), je začali prostřednictvím svých kázání šířit do dalších měst a na venkov. Kazatelé chtěli přitom pouze nápravu církve, nikoliv radikální změnu společenského řádu. Církev, která Viklefovo učení považovala za kacířské, však dala Jana Husa roku 1412 do klatby a dokud pobýval v Praze, vyhlásila v ní zákaz bohoslužebných úkonů – interdikt.

Jan Hus byl nakonec předvolán na církevní koncil do Kostnice. Mistr Jan očekával disputaci, během níž měl obhájit své učení a na místo toho s ním byl zahájen soudní proces. Císař Zikmund, který považoval Jana Husa za možnou alternativu při řešení reformy církve, jej raději obětoval, než aby riskoval rozpad koncilu. Proces s Janem Husem vyvrcholil jeho upálením 6. července 1415 a o necelý rok později 30. dubna 1416 skončil stejně Jeroným Pražský, který se do Kostnice vypravil také. Učení Jana Husa však nezaniklo, ale naopak se šířilo dále. Ještě na sklonku roku 1415 byl kostnickému koncilu doručen takzvaný stížný list proti upálení mistra Jana Husa, k němuž na osmi listech připojilo svou pečeť několik stovek českých a moravských šlechticů. 

Proti všem - husitské tričko z naší produkce. 

V této době se kalich postupně stával jedním ze symbolů Husova učení v souvislosti s přijímáním podobojí a současně se začaly utvářet dvě hlavní skupiny husitů – radikálové a umírnění. 

Král Václav IV. se pokusil stabilizovat situaci výměnou novoměstských konšelů a zatčením některých husitů. Davu, který pod vedením Jana Želivského 30. července 1419 žádal před radnicí jejich propuštění, konšelé nevyhověli – následoval útok na radnici (podle všeho za účasti Jana Žižky), první defenestrace a usmrcení konšelů. Král Václav IV. po obdržení zpráv o této události utrpěl záchvat mrtvice a 16. srpna zemřel na Novém hrádku u Kunratic. Krátce poté byly v českém univerzitním prostředí zformovány základy husitského programu, zvané čtyři artikuly pražské: svobodné hlásání slova Božího, přijímání pod obojím způsobem, zákaz světského panování kněží, trestání smrtelných hříchů ve všech stavech. Husitská revoluce takto vyústila v období husitských válek (1419-1435), kdy museli husité bránit svoji víru i holou existenci doslova proti všem – proti katolické Evropě i proti domácí katolické opozici. Ušetřeni nebyli ani vnitřních konfliktů radikální a umírněné frakce, které bitvou u Lipan skončily vítězstvím umírněných husitů. Po husitských válkách se České království stalo zemí „dvojího lidu“, neboť od té chvíle zde vedle sebe žili husité a katolíci, jejichž soužití bylo mnohdy komplikované a plné dalších konfliktů.